Byčkov program sestavil jako jakýsi hold přátelství Antonína Dvořáka a Petra Ijliče Čajkovského, tedy dvou autorů, kteří byli stejně tak národní jako západoevropští či světoví. Oba se znali od roku 1888, kdy Čajkovskij přijel dirigovat své skladby do Prahy.
Přátelství spojuje i Byčkova s francouzským cellistou Gautierem Capuçonem, jenž přijel zahrát nejslavnější dílo pro svůj nástroj, Dvořákův Koncert h moll. Tedy skladbu, která se hraje znova a znova, a dá se tedy slyšet v mnoha různých provedeních, od klasicky střídmých či analytických až po extrémně rozevláté. Capuçon patří k těm sólistům, kteří umějí najít zdravou míru. Poslouchat jeho sametový a vřelý zvuk je prostě paráda, navíc mu v tom jistě pomáhá i vzácný nástroj z 18. století. Umí předat emoce a nebýt přitom exaltovaný. Při středečním koncertu v Dvořákově síni Rudolfina si v tom skvěle vyšel vstříc s Byčkovem, potažmo s orchestrem. Výsledkem byla interpretace, která nebyla tuctová.
Druhou polovinu večera vyplnila Čajkovského Symfonie č. 4, dílo prostoupené melancholií nad iluzorními okamžiky štěstí i dramatickými poryvy. Proslulé je mimo jiné poslední větou, jíž prolíná ruská lidová píseň V poli stála břízka, a v níž jedinec stojí se svým smutkem sám uprostřed radujícího se okolí - jeho život je pak snad přece jen snesitelnější. Skladatel symfonii věnoval své mecenášce Naděždě von Meck.
Pod Byčkovovou taktovkou dílo zaznělo vyváženě, dirigent dbal na dynamické odstíny a dařilo se mu udržet napětí, snad jen některá orchestrální forte mohla být měkčejší. Blýsknout se mohly mimo jiné žestě ohlašující neúprosný osud. Byčkov v sobě kombinuje pečlivost a uvolněnost a toto spojení se zjevně přenáší i do orchestru. Z hlediště si aspoň člověk rozhodně odnesl dojem, že přátelství, které vyjadřoval program koncertu, se rodí i mezi hudebníky a šéfdirigentem. To je jistě příslib do budoucna.
