Půl století se ten román průběžně dotiskuje a překládá. Objevil se nejméně ve sto padesáti vydáních a prodalo se ho nějakých čtyřicet až padesát milionů.
Čísla jsou nepřesná hlavně proto, že po premiéře v legendárním pařížském Olympia Press byl text kvůli obscénnosti zakázán jak v Irsku, tak ve Spojených státech, a šířil se tudíž i pirátsky.
Přesto se stal jednou z nejlépe prodávaných knih právě v Irsku a spolu s Lolitou Vladimira Nabokova, s Milencem lady Chatterleyové či s Obratníkem Raka Henryho Millera výrazně "úřadoval" v boji proti cenzuře. To všechno je Zrzoun, debut Jamese Patricka Donleavyho.
Rebel i konformista
Donleavy se narodil roku 1926 v newyorském Bronxu irským imigrantům. Během druhé světové války sloužil u námořnictva. Pak studoval v Dublinu na věhlasné Trinity College.
Co se literárních vlivů týče, přiznává hlavně působení Henryho Millera a Franze Kafky. A třebaže má protagonista Zrzouna Sebastian Dangerfield jisté autobiografické rysy (mimo jiné je americký protestant irského původu), vymodelován byl spíš podle Donleavyho kamaráda, bohéma Gainora Stephena Crista.
Děj Zrzouna je situován do Irska těsně po druhé světové válce. Sebastian Dangerfield, veterán studující na válečné stipendium, ke své vlasti chová obdobnou směs lásky a nenávisti jako pár desítek let před ním spisovatel James Joyce.
Kromě nedostatku peněz Dangerfielda, alespoň tak to sám vidí, omezuje anglická manželka Marion, kterou zase odpuzuje "odporná irská buranská chlípnost" ztělesněná především Sebastianovými rozevlátými kamarády, zatímco on Brity považuje za "sterilní, bezpohlavní plémě" (a Američany zase za plémě "milé, zemité").
Únik nachází v toulkách po – autorem výtečně zachycených – dublinských hospodách, ve filozofování a v milostných dobrodružstvích (mimochodem: první erotická scéna je vykreslena až na straně 85, a to nijak divoce a v pouhém odstavci).
Nicméně Dangerfield prahne po bezpečí – symbolizují mu je iniciály S. D. na bronzových vratech u vysněného domu – jako by pod jeho bouřliváctvím dřímala touha po jistotách. Sebastianovy osudy končí trochu ironickým happy endem: narazí na údajného sebevraha a někdejšího přítele stejného ražení, jako je on, ovšem záhadně zbohatlého...
V rozpory zmítané duši Sebastiana Dangerfielda se nevyznáme úplně. Snad proto je nám blízký. Jak ostatně dokázala slavná diskuse o revoltě rozvířená esejem amerického spisovatele Normana Mailera Bílý černoch: Copak se v každém z nás neskrývá kousek rebela a v každém rebelovi kus konformisty?
Nadto lze o poměru mezi rebelií a konformitou rozmýšlet i u Donleavyho. Kritika se vzácně shoduje, že všechny jeho další romány, novely, povídky a hry jsou víceméně slabšími variacemi na Zrzouna, což mu však nebrání v tom, aby nadále psal (a maloval) ve svém honosném sídle Levington Park asi 50 kilometrů od Dublinu, kde též plave, jogguje a farmaří.
Irským občanem se podle vlastního vyjádření stal hlavně z daňových důvodů a žádné iluze nechová ani stran významu literatury: tvrdí, že smrtelnou ránu náboženství a potlačování sexuality v Irsku zasadily noviny a televize.
Jazyk to poví
Nejvíc strhující a odzbrojující na Zrzounovi jsou tón a způsob vyprávění: tón plný sebeironie a smutku, bytostně upřímný; vyprávění ostře přechází z první do třetí osoby, je sekáno do úderných fragmentů postrádajících tu sloveso, tu podmět ("Velké hnědočerné. Oči."), s nimiž ostře kontrastují pasáže blížící se proudu vědomí (zejména ve vzpomínkách na Ameriku).
Používání infinitivů vystihuje každodenní rutinu, mechaničnost existence ("Zastavit se u obchodníka s otopem"), zatímco jinde patřičný účinek přivodí autorovo kombinování všední mluvy a vytříbeného stylu ("Životy členěné kšeftíky, krátkými záblesky štěstí končícími v tísnivé marnosti").
Naprosto brilantní jsou četné dialogy vedené hlavně v barech; v těchto řečech se mísí květnatá rétorika a náboženské koncepty s vulgarismy nejhrubšího zrna.
Detailnější analýza výskytu určitých slov by pak ukázala zajímavou souvztažnost Zrzouna s dobovým uměleckým a společenským kontextem. Zde jen náznaky: v románu se nacházejí ozvuky existencialismu, vypozorovat můžeme duchovní spřízněnost s beatnickou generací, o obdobném pocitu stísněnosti, který o pár let dřív zažíval Orwellův pan Bowling v románu Nadechnout se, svědčí prakticky identický slovník: "Budeme se my někdy moci svobodně nadechnout."
Chvála překladu
Zrzoun se natolik stal součástí anglofonního povědomí, že po něm bylo zatím pojmenováno pět hospod (čtyři v Americe, jedna v Dublinu) či tu knihu volně parafrázuje nejeden irský řidič autobusu.
Jeho slávu určitě ještě rozšíří právě natáčený film s Johnnym Deppem v hlavní roli, do jehož scénáře autor zapracoval i některé momenty z autobiografické Historie Zrzouna (1994).
Sluší se připomenout, že do českého kontextu uvedla Donleavyho v roce 2003 novela Dáma, která měla ráda čisté záchodky, za jejíž překlad obdržela Michala Marková tvůrčí odměnu Obce překladatelů.
Poctu by si zasloužila i za Zrzouna. Můžeme to koneckonců ilustrovat již na pouhém titulu: zadáte-li v internetovém vyhledávači heslo zrzoun, zjistíte, že se pod touto značkou prodávají hračky, a název originálu The Ginger Man je vskutku odvozen z dětské říkanky, a nikoli ze slangového označení pro mužské genitálie, jak se kdysi patrně v rámci skandalizace soudilo.
A nad tím, jaký oříšek asi představoval nesmírně bohatý a vynalézavý jazyk, lze spolu se Sebastianem Dangerfieldem jen povzdychnout: "Pro Kristovy křeče... Nechal jsem duši sedět na zdi."
James Patrick Donleavy - Zrzoun
Přeložila Michala Marková, doslov napsal Ladislav Nagy. Argo, Praha 2006, 312 stran, náklad neuveden, doporučená cena 289 korun.
