Odpověď na otázku, proč se česká autorka rozhodne vystupovat pod pseudonymem, je v tomto případě jednoduchá. Na bezmála 160 stránkách totiž rozehrává příběh, ve kterém mimo jiné figuruje bratr syrského prezidenta Bašára Asada Máhir nebo bývalý náčelník generálního štábu Syrské armády Daúd Radžha. Ten zemřel v roce 2012 během bombového atentátu v Damašku, kterým Ash knihu otevírá.
Obálka knihy Černý velbloud
„Autorka si uvědomuje, že svoboda projevu a ztvárnění vlastního vnímání událostí nejsou hodnotami absolutními a skrytím své identity se chce vyhnout zásahu do osobnostních práv třetích osob,“ upozorňuje nakladatel na text, který má zčásti vycházet z autobiografických prvků. Bohužel není jasné, do jaké míry.
Ústřední hrdinkou příběhu je Sára. Ta v sedmnácti letech zjišťuje, že jejím otcem je vysoký syrský hodnostář. Jméno neuvádí. Životem jí však neotřese jen tato informace, ale také zjištění, že ji nevychovávali biologičtí rodiče. Celou dobu se o ni starala matčina starší sestra. Matka totiž zemřela při porodu. To vše čtenář zjišťuje postupně.
Autorka pozadí událostí dávkuje v retrospektivních kapitolách. A nutno podotknout, že to funguje. Žádná zmatení, jen snaha vyprávět co nejsrozumitelněji. Tato ambice je patrná v celé knize, která upouští od zbytečných popisů a soustředí se čistě na dialog a děj.
Černý velbloudKateřina Ash Ikar, 2017, 159 stran |
Ten se z velké části odehrává v Sýrii, kam se za svým otcem Sára rozhodne odjet. A v těchto momentech se setkává třeba s Máhirem Asadem. Jedná se o krátkou a upřímně řečeno trochu těžko uvěřitelnou výměnu názorů při návštěvě dostihových závodů. Je však známo, že život často přináší bizarnější situace, než jaké je člověk schopen vymyslet. Možná Ash opravdu čerpá z vlastní zkušenosti. Ve finále to však není podstatné.
Trochu méně patosu
Na co by si však měla v případě další knihy dávat pozor, je kumulace klišé na jedné stránce. Děje se tak hlavně na začátku díla. Scény s klečící dívkou ve sprše, které stéká voda po mokrých pramíncích vlasů, jsou už trochu moc. Skoro to působí, jako by se prvním pár desítkám stran nedostalo redaktorské péče. Pak už příběh začne fungovat a bavit.
Českému čtenáři navíc otevírá dveře do trochu jiného, syrského světa, který se hodně liší od tuzemských představ. Už teď je jasné, že si kniha právě kvůli tomu najde mnohé kritiky. I to však k literatuře patří.
