V obecném zájmu
Dvoudílná kniha nakladatelství Academia má dohromady více než 1 600 stránek, pod vedením hlavního redaktora Michaela Wögerbauera se na ní podílelo bezmála čtyřicet autorů. Úctyhodné dílo nese příznačný název V obecném zájmu. Protože právě pod toto odůvodnění se cenzura schovávala nejčastěji.
Péče o dobro čtenářů
Hlavním pozitivem knihy je šíře jejího záběru. Autoři shledávají počátky cenzury v roce 1749, kdy byla v habsburské monarchii zahájena velká správní reforma, v jejímž rámci vznikly v jednotlivých zemích mocnářství státní cenzurní komise.
To samozřejmě neznamená, že by před tímto datem žádná cenzura neexistovala, nicméně vykonávala ji jednak výhradně církev, jednak, jak píše hlavní redaktor knihy na příslušném místě, „v českých zemích až do druhé poloviny 18. století neexistovala literární veřejnost ani samostatná beletrie v moderním slova smyslu“.
Josef Váchal: Koniáš (olej, plátno, 1921)
Bezesporu nejslavnější osobností, která má s cenzurou tohoto období něco společného, byl jezuita Antonín Koniáš, autor „příručky“ Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající. Ten měl dát „návod na rozpoznávání spisů, jejichž přečtení ohrožuje čtenářův posmrtný vstup do věčného života“.
Záviděníhodná péče o údajné dobro čtenářů ostatně provází „bohulibou“ činnost cenzorů po celou sledovanou dobu, tedy vlastně až do roku 2014, kdy výzkumy autorů knihy končí. Zatímco se však první fáze cenzury zaštiťovala zájmem spásy duše, další se odehrávaly ve znamení „zájmu nevzdělaného čtenáře“, „v zájmu republiky“, „v zájmu pracujícího lidu“ nebo – dnes – „v zájmu jednotlivce“.
Každý z osmi základních chronologických oddílů se skládá jednak z obecného pojednání o cenzuře, typické pro tu kterou etapu (protireformace, neoabsolutismus, liberalismus, obě totality 20. století), jednak z takzvaných případových studií, tedy jednotlivých kauz zpracovaných do hloubky.
Právě z nich, s četnými ukázkami a dalšími dokumenty, vystupuje častá absurdita cenzury v plné nahotě, na druhou stranu však i jisté pochopitelnosti, zohledníme-li celkový dobový kontext. Bez jeho pochopení se samozřejmě nezorientujeme v žádném historickém ohlížení, ani v tom na téma cenzury.
Pálení Hrabala
Zajímavou linií, na níž si autoři dali záležet, je paradox, že v různých obdobích cenzura vykazovala svým způsobem i pozitivní rysy. Ten nejnápadnější samozřejmě je, že „provokováním cenzury se autor stává pro své okolí hrdinou, zatímco provokované státní instituce nemají v tomto duelu co získat, zejména ne tehdy, když se samy definují jako součást liberálního režimu“.
Bohumil Hrabal v 60. letech v hospodě U Zlatého tygra.
Ještě paradoxnější je ovšem případ, kdy respektování cenzurních zásahů změnilo autorův rukopis ve směru k lepší prodejnosti díla. To ilustruje kniha na Bohumilu Hrabalovi.
Studie Jakuba Češky je založena na tezi, podle níž „právě až tlak cenzury vedl ke zkáznění ne zcela čitelného, excentrického Hrabalova literárního gesta a ve svých důsledcích umožnil, aby se neoavantgardní slovesný umělec začlenil do institucionalizované literatury, v jejímž rámci jedině mohl získat lokální i mezinárodní proslulost.“
Je samozřejmě téma k diskusi, za jak velký „hřích“ ono vytí s cenzurními vlky považovat. Reakcí může být i „cenzura s opačným znaménkem“, ono slavné pálení Hrabalových knih na Kampě roku 1980 vedené Ivanem M. Jirousem. Čímž jsme opět u Antonína Koniáše...
