Pokud už se udílení výročních cen vysílá, mělo by si ujasnit, co vlastně chce. Jestli dát prostor vyznamenaným, nebo jim naznačovat, že vlastně zdržují - Jsme dlouzí, tečeme, mám pokyn z režie, ať to urychlíme, zkraťte to! Přesně to byl hlavní trapas Thálií, jejž někteří z laureátů přímo v přenosu komentovali, třeba i kouzelnou větou „Řekli nám, že nemáme mluvit!“
Dobrá, muselo se rozdat šestnáct cen. Kde se dá takový maraton krátit? Třeba právě v moderaci, třeba úvodní výlev „divadlo je odrazem doby, jíž nastavuje zrcadlo“ by divák jistě oželel. A když už tedy „tečeme“, dá se vypustit třeba připravená vsuvka o recenzích na sociálních sítích. Světoborná nebyla.
Druhá položka, která si říká o nůžky, se jmenuje medailonky nominovaných. Na rozdíl od minulosti už jsou chválabohu civilnější než tradiční uměnovědné popisy, protože jednotlivé laureáty představují jejich kolegové, takže zmiňují i lidštější stránky jako víno, meruňky, mariáš. Ale pořád jsou nekonečné.
Třetím povinným zlem zůstávají sponzorské vstupy. Není snad nutné se tázat, jak se dostaly k podpoře divadla střechy nebo zahrady. A „malá domů“ pro ČT, jak v narážce na souboj „nezdvořáků se slušnými“ v kampani o její nezávislost, tak s reklamou na návrat StarDance, prostě postrádá vkus.
Thálie za celoživotní dílo mají zpěvák Jiří Korn i herec Petr Kostka |
Pravda, vyložené politické výzvy se tentokrát nekonaly, ale i bez nich se na ceremoniál nabalila spousta odstředivého balastu. A že pak paradoxně vypadá jako viník průtahů Jiří Srnec kvůli své nastavované děkovné řeči? Od toho přece takové slavnosti jsou, aby dopřály pozornost legendám.
Kdo jiný než zakladatel světoznámého Černého divadla by už měl mít nárok na své minuty slávy. Zvláště když právě jeho projev byl dojemný, zábavný, zajímavý a nakonec vlastně i jediný příjemně rebelský, když svou službu českému divadlu shrnul větou: „Aby si venku nemysleli, že jsme negři ze střední Evropy“. Aspoň za tu nekorektnost ho snad popotahovat nebudou.
