Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cením si Franze Kafky i Švejka, říká spisovatel Robert Eversz

  11:27aktualizováno  11:27
"Muži chtějí s mojí hrdinkou Ninou Zero spát. Ženy se s ní ztotožňují," tvrdí americký spisovatel Robert Eversz, jehož knihy byly přeloženy do patnácti jazyků.

Robert Eversz | foto: Nikola HronkováMF DNES

Robert EverszPoprvé Robert Eversz navštívil Prahu v roce 1990 a v letech 1992– 2005 strávil v Česku každý rok více než šest měsíců. V roce 1994 spolu s Richardem Katrovasem založil při Filozofické fakultě UK Letní program tvůrčího psaní, kde letos také vyučuje.

Jeho knihy o Nině Zero se dosud objevily mimo jiné v hebrejštině, řečtině nebo japonštině. Česky vyšel před dvěma lety v nakladatelství Mladá fronta první díl pentalogie nazvaný Na mušce Elvis.

Strávil jste u nás dohromady více než deset let. Uvědomil jste si tu o své mateřské zemi něco, co jste dříve nebyl schopen vnímat, nebo je pro vás spojení "kritická vzdálenost od vlastní kultury" pouhým klišé?
Když jsem žil v Los Angeles, byl jsem pohlcen kulturou, která bez přestání produkuje šum. Když si vypůjčím název románu Dona DeLilla, je to kultura bílého šumu – ať pohlédnete, kam chcete, všude na vás útočí loga, plakáty, billboardy a slogany. Kdykoli si pustíte rádio, vyřítí se na vás reklama. A totéž platí o televizi – nabízí se vám přes 200 programů, najdete na nich všechno, po čem zatoužíte, ale všechno je zároveň prošpikováno reklamou, která vás nabádá, jak myslet, a říká vám, kdo jste. Jakmile jsem přesídlil do Prahy, dokázal jsem ten bílý šum zredukovat až na jakousi hudbu, která mi něco podstatného prozradila o mé vlastní kultuře, což mi pak dovolilo psát příběhy, v nichž se pod maskou thrilleru skrývá analýza toho, jak funguje kultura celebrit.

Zapůsobilo na vás v Česku ještě něco jiného? Třeba tvorba některých českých spisovatelů?
Robert Eversz Kafku asi nepovažujete za českého spisovatele, nicméně přesto je to spisovatel, který sice nevyrůstal v prostředí českého jazyka, ale vyrůstal v Praze, která ho významně ovlivnila. A podobným způsobem Praha ovlivnila i mě – ne jazykem, ale svou kulturou. Kromě Kafky a jeho smyslu pro absurditu si ze stejného důvodu cením též Haškova Dobrého vojáka Švejka a připomenout tu musím i Ludvíka Vaculíka s jeho drobnými absurdními událostmi, které se skutečně staly – jako třeba když ho jistý komunistický hodnostář předvolal k výslechu a on se s ním později potkal v tramvaji. Los Angeles je totiž podle mého názoru svou podstatou absurdní místo a Praha je město, které smysl pro absurditu kultivuje.

Určitě často slýcháte názor, že Praha se za posledních dvacet let hodně amerikanizovala. Souhlasíte?
Když jsem se před léty poprvé ocitl v Praze, jeden český vědec mi řekl, že nechce nic víc, než aby se Česká republika stala normální evropskou zemí. A podle mě se Česká republika na přelomu tisíciletí normální evropskou zemí vážně stala, a teď je prostě jenom pořád normálnější a normálnější. Češi mají v Evropě hlas a mají své názory – jsou Češi a jsou normální, protože hladce zapadli do tradice evropských kultur.

Vaše romány o Nině Zero se hodně opírají o prvky thrillerů, napínavých příběhů zločinu a akčních filmů. Kde vy sám vedete čáru mezi pokleslou a vážnou literaturou?
Jako zásadní tu vidím otázku žánru. Pokud si zvolíte žánr a pouze opakujete všechny motivy, zápletky a postavy všech knih, jaké kdy kdo napsal před vámi, nikdy nevznikne vážná literatura. Ta totiž vzniká s určitým cílem, nejen pro zábavu – chce promlouvat o lidském údělu, tak jak ho předurčuje konkrétní dané místo. Moje místo je Los Angeles a kultura celebrit. Za druhé si musíte s prvky zvoleného žánru vyhrát tak, abyste našli svůj vlastní způsob, jímž budete vyprávět příběh. Já sám tedy zachovávám napětí co do honiček s auty, zápasů na život a na smrt a podobných hrůz, jaké očekáváme v próze o zločinu, ale využívám je k tomu, abych zachytil vývoj hlavní postavy Niny Zero. Ta svou pouť zahajuje jako fotografka specializující se na dětské portréty v maličkém studiu, načež se přerodí v paparazza honícího se za snímky celebrit. Zároveň se však pokouší stát uměleckou fotografkou, takže je to jakýsi příběh dospívání táhnoucí se přes pět románů.

Jak se tedy vaše hrdinka vyvíjí?
Robert EverszNa začátku je Nina nevyhraněná osobnost, ale v každém svazku se o sobě něco nového dozví, až se z ní nakonec stane naprosto vyzrálý jedinec. A pokud je mi známo, nikdo přede mnou se o něco takového nepokusil: nikdo si nevzal jako vzor napínavou četbu na pokračování, což je samozřejmě dědictví z detektivek Agathy Christie či Raymonda Chandlera, a nevyužil jej k odlišnému literárnímu účelu, jímž je v mém případě bildungsroman.

Hrdinku – ženu jste si jistě nevybral náhodou. Aniž byste sklouzl k zobecňování, v čem vidíte odlišnost českých žen od amerických?
Moje matka se narodila v Montaně jako dcera rančera, který si přál syna. Jako dívka uměla lépe střílet, jezdit na koni a zacházet s lasem než většina chlapů. Nazval bych ji až jakousi přirozenou feministkou Západu. Nicméně když si chtěla vybrat povolání, nabízely se jí pouze dvě možnosti: sekretářka nebo zdravotní sestra. Stala se zdravotní sestrou v nemocnici. České ženy pracovaly v různých pozicích v dohledné minulosti vždycky, a srovnávat český feminismus s americkým je tedy více než scestné. České a americké ženy prostě pocházejí z rozdílných kultur: pro Američanky byla až na výjimky kariéra donedávna nedostupným snem.

Proč podle vás si vaše knihy o Nině získaly tak široký mezinárodní ohlas?
Kvůli hlavní postavě. Nina Zero je punková hrdinka – drsná, ale taky něžná, což mohu ilustrovat tím, že později v pentalogii dokonce adoptuje bezzubého rotvajlera, který se s trochou nadsázky stane mužem jejího života. A je svým způsobem unikát – jen těžko ji lze srovnat s jinými ženskými hrdinkami. Jak už jsem řekl, píšu hlavně o tom, jak je americké povědomí nasáklé celebritami, ale moji fanoušci si zamilovali Ninu: její neopakovatelný hlas, to, jaká je a kým chce být.

Patří mezi vaše příznivce spíše muži, nebo ženy?
Přesné číslo vám neřeknu, ale určitě ženy – na každé mojí autogramiádě připadá v řadě na podpis na jednoho muže aspoň pět žen. A ani byste nevěřili, kolikrát ke mně na ulici nebo i na literární konferenci někdo přistoupil a řekl, víš co, s tou Ninou bych se fakt chtěl vyspat. Takhle reagují muži. Ženy se s ní však opravdu ztotožňují.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Mladík si svítí v domě rodičů ve venezuelském městě El Calvario, ve kterém byly...
RECENZE: Blackout je drtivý a nepříjemně věrohodný návod, jak zničit svět

Češi už jsou také na červené, stojí na 11. straně depresivního románu Marka Elsberga Blackout. To znamená, že jsme bez elektřiny. Jen krátce poté, co stejný...  celý článek

Velká část děje knihy V šedých tónech se odehrává v sovětském gulagu.
RECENZE: Když musí dítě sát krev. Zulejku otroctví nezlomí ani v pustině

Rok 1930. Třicetiletá Zulejka, již v patnácti provdali za mnohem staršího muže, čtyřikrát porodila, ani jedna z holčiček se nedožila měsíce. Když ji se...  celý článek

Britský spisovatel Kazuo Ishiguro byl na Man Booker Prize znovu nominován v...
PORTRÉT: Míří nobelista k fantasy? Jak teď píše Ishiguro, poznají i Češi

Po americkém zpěvákovi Bobu Dylanovi letos získal Nobelovu cenu za literaturu spisovatel Kazuo Ishiguro. V Česku se bohužel britskému autorovi japonského...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.