Bez pochyb nejvýraznější finalistkou letošního ročníku je Kateřina Olivová. Už svým zjevem navozuje dojem uměleckého díla bilancujícího na hranici kýče. Na pohled to může být divákovi nepříjemné, přesně toho však chce autorka docílit. Bořit tabu a posouvat hranice toho, co je ještě v běžném životě i umění únosné. Asi nepřekvapí, že ústředními tématy jejích děl je nyní aktuální a velmi populární tematika feminismu, mateřství nebo sexuality.
Zajímavý kontrast k ní tvoří další finalista Tomáš Kajánek, jehož zásadním inspiračním zdrojem jsou kanály pro sdílení obsahu typu YouTube, přesto z dostupné nabídky jeho portfolia nápadně vystupuje jedna fotografie. Sám sebe na ní zachytil s monoklem pod okem. Proč? Šel na Nový rok do hospody a nechal přítomné, ať si na něm vybijí svůj vztek. Umění se tak stalo umělcem samotným – a to chce odvahu. Své o tom zajisté ví i Lukáš Hofmann, jehož dílo, vzbuzující pocity úzkosti dnešního světa, z něj už ve 24 letech činí zajímavou tvář domácí výtvarné scény.
Jenom když se laik bude snažit pochopit odůvodnění poroty, proč vybrala právě Hofmanna, může se trochu zaleknout. „Fluidní identita subjektů“ ani „sociální ornament jako explicitní výraz touhy“ u veřejnosti příliš ohlasu ani zájmu o autorovo dílo ani cenu nevzbudí. Ano, mluvíme sice o prestižní umělecké ceně, která si musí zachovat svou úroveň odbornosti, zároveň však má ambici oslovit i širší veřejnost, dostat ji do galerií, a tak zvolený jazyk by tomu měl odpovídat.
Kromě hlavní ceny se udílí také divácká cena, na kterou by letos mohla dosáhnout v Berlíně žijící Adéla Součková. V záplavě performancí, videoinstalací a dalších inscenovaných děl totiž působí její nápaditá malba a kresba jako zjevení. Vzhledem k oblíbenosti disputací o genderové problematice by však mohla zaujmout i Alžběta Bačíková. Uvidí se. Do podzimního udílení se ještě může mnohé změnit.
