Hitlerovy blechy
Budoucí režisér se narodil na Svátek práce roku 1924 v jihomoravském Vyškově. "Trávil jsem dětství na okraji malých měst, kam tatínka jako státního úředníka překládali. Do čtyř let ve Vyškově, pak čtyři roky v Dačicích a nakonec v Kroměříži, kde se stal otec okresním hejtmanem."
Maminka byla učitelkou kreslení, což možná nasměrovalo dospívajícího Kachyňu na baťovskou výtvarnou školu. Obuvnický magnát zajistil studentům zdarma vstup do kina, a to se stalo Kachyňovi osudným.
Jenže přišla válka. "Byli jsme prašivý ročník. Ve druhém roce výtvarné školy nás povolali na práci do rajchu, do Bernsbachu, abychom zvelebovali německý válečný průmysl. Štětec jsem vyměnil za pilník u firmy Walter Georgi, která dělala v míru kastroly a uhláky, a teď jsme tam vyráběli protitankové miny a součástky pro Hitlerovy V-1 a V-2. Významně koloritní detail pro Bernsbach byl hospodský sál proměněný v lágr, kde kromě nás, kteří jsme měli zachránit říši od porážky, žily hlavně blechy. Obrovské šiky blech a štěnic. Zdržel jsem se tam půl roku a utekl zpátky do protektorátu."
Po válce Kachyňa dokončil výtvarnou školu a současně už pomáhal v baťovské výrobně filmových reklam. FAMU ještě neexistovala. Jakmile vznikla, podal si přihlášku. Vyrozumění o přijetí ho zastihlo na vojně, z níž ho naštěstí vyreklamovali.
Uniformovaný vojín Kachyňa kráčel ranní Kroměříží odevzdat výstroj, maminka mu nesla opakovací pušku, tatínek samopal, kolemjdoucí jim s úsměvem salutovali - triumfální příchod na FAMU. Však se také první ročník školy (Kachyňa, Jasný, Podskalský, Kachlík...) stal legendou.
Soudruzi, do křoví!
Na FAMU vystudoval Kachyňa kameru i režii. Nejprve pracoval jako dokumentarista, pak v Armádním filmu. Psala se padesátá léta.
Dobová atmosféra ožívá v režisérově vzpomínce na natáčení pohřbu Klementa Gottwalda: "Ten den pochodovaly městem bojové útvary, na nebi létaly migy, vojáci zdravili rakev s mrtvým Gottwaldem na tribuně a za tribunou se soudruzi pilně napájeli pivem a koňakem. Pak se celý průvod vydal na předlouhý pochod Prahou - a možnost odskočit si nikde žádná. Po projevu Zápotockého na Václaváku odjely delegace k památníku na Žižkov, kde byl náš štáb připraven filmovat příjezd oficialit: zastavila kolona aut, z nich vyskákali předsedové vlád, ministři, zasloužilí členové strany a všichni úprkem běželi do křoví, což se projevilo hlasitým šuměním ve stráni."
Dovětek celé akce byl kachyňovsky tragikomický: "Jelikož jsme i přes zákaz vysokého funkcionáře natáčeli nabalzamovaného Gottwalda v otevřené rakvi a svítili na něj uhlíkovými 'hajlampami', zanechalo to zřejmě nepříznivé stopy na prezidentově posmrtné schránce, neboť se po čase pochroumala. Díky našemu filmování se dělnický prezident rozpadl." Další prezidenti si na Kachyňu posvítili sami. Ale nepředbíhejme.
Bastardní lavírování
Kachyňovy rané dokumentární snímky, které natočil s Vojtěchem Jasným, byly poplatné době. Sám režisér dnes považuje jejich vynucené lavírování mezi skutečností a ideologií za "bastardní".
S Jasným debutují i v hraném filmu "špionážkou" Dnes večer všechno skončí. Narušitelé hranic, krásné špionky, honičky a přestřelky se pak stanou námětem i dalších Kachyňových pokusů o socialistický dobrodružný film.
Filmařskou maturitu skládá převaděčskou story Král Šumavy, vojenské kulisy najdeme ještě v Práčeti, jež předznamenává sérii filmů s dětskými hrdiny v hlavní úloze.
Scenáristicky se na těchto opusech (Trápení, Vysoká zeď aj.) podílel už "podivuhodný dobrodruh umění a politiky" Jan Procházka, k jehož předlohám se bude Kachyňa vracet ještě 30 let po jeho smrti.
"Procházka byl zcela mimořádný talent. Udělal raketový odpich, během jednoho roku napsal asi 10 scénářů. Zřejmě cítil, že má vyměřen krátký život."
V šedesátých letech dokáže tandem Kachyňa-Procházka konkurovat i takzvané nové vlně. Mytizovaný národní charakter atakují třeba nevšedním ztvárněním posledních dnů války pohledem malého chlapce ve filmu Ať žije republika či očima mladé vdovy v Kočáru do Vídně.
Závěr snímku, kdy partyzáni zavraždí mladičkého německého vojáka a hlavní hrdinku znásilní, vyvolal řadu kontroverzí. "Prezident Novotný nejdřív zakázal film vůbec točit. Procházka však prosadil, že se film udělá a prezident pak rozhodne o jeho osudu. Po stranické projekci nastalo snad dvacetiminutové ticho. Pak prezident, červený jako rak, prohlásil: Tak soudruzi, tohle vám národ nepřijme!"
Národ přijal, a tak spolupráce s Procházkou pokračovala filmy Noc nevěsty a Směšný pán a vyvrcholila černou groteskou o špiclovských praktikách vládnoucí moci nazvanou Ucho, jež vyvolala skandál a kterou prodloužená prezidentská ruka už pro jistotu zamkla do trezoru.
"Ucho se později promítalo jen na utajených stranických školeních jako výstražný příklad, jak hluboko může klesnout tvůrčí inteligence."
To už startuje Husákova normalizace a Kachyňův vyhazov z FAMU. "Procházkovi v té době soudruzi vyhrožovali, že ho doslova rozšlapou. Od vězení ho zachránila jen rakovina, které v roce 1971 podlehl. Uvažoval jsem tehdy o emigraci, ale nakonec jsem zůstal. Měl jsem tu přeci jen dcerušku a řadu dalších vazeb, které jsem nechtěl opustit."
Místo emigrace následuje Kachyňovo veřejné pokání a výhybka k "neškodným" dětským filmům.
Dobré světlo
Po výtečné adaptaci Už zase skáču přes kaluže následuje několik rozpačitých snímků pro mládež. Režisérovy kvality znovu potvrdí retro Lásky mezi kapkami deště, které však stranické špičky označí málem za porno. Liberálnější osmdesátá léta zastihují Kachyňu v plné síle.
Podle předlohy Adolfa Branalda točí snímky Pozor, vizita! a Sestřičky. K válce se vrací seriálem Vlak dětství a naděje, konečně se dostává i k adaptaci knih milovaného Oty Pavla. Po televizní povídce Zlatí úhoři točí Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem v titulní roli.
Téhož herce obsadí i do hořkých komedií Dobré světlo a Kam, pánové, kam jdete. Po převratu slaví úspěchy jeho filmy Kráva, Městem chodí Mikuláš (obé na Procházkovy náměty), Fany či Hanele.
Naposledy mohli televizní diváci zhlédnout road movie Cesta byla suchá, místy mokrá. Kachyňovo dílo je velmi rozsáhlé, ve zkratce nelze postihnout všechny jeho zákruty. Režisérovou doménou se staly "neobyčejně obyčejné" příběhy lidí, kteří sice žijí v konkrétním dějinném čase, ale jejich konflikty se světem nekoření ani tak v měnících se režimech jako spíše ve věčné pošetilosti srdce a v nevyzpytatelnosti osudu.
"Vždycky jsem se pokoušel zobrazovat především lidské osudy. Léta letoucí jsem se učil vyprávět příběh a možná jsem se to trochu naučil, nevím," říká držitel Českého lva za celoživotní dílo.
 Karel Kachyňa |
 Karel Kachyňa |
 Karel Kachyňa |
 Karel Kachyňa |
