Dcera anglického diplomata a americké matky se narodila na Jamajce a vyrůstala v Anglii. Roky fotografovala celebrity. Nyní pracuje na souboru nahých postav v jejich pracovním prostředí a na cyklu záběrů pitvaných těl. Není divu, že jedna z jejích výstav dostala název Nalíčení, svlečení a odlíčení. Během posledních let Pat Yorková vystavovala v New Yorku, v Londýně, v Moskvě, letos její snímky hostí i tři čínská města.
Jak jste se dostala k fotografování?
Již v mládí mi učarovalo světlo. Ve francouzské klášterní škole se ve mně probudil zájem o umění. Začala jsem je studovat. A ráda jsem malovala a psala. Nastoupila jsem jako redaktorka časopisu Vogue. Pracovala jsem tam několik měsíců a sesterská publikace Glamour sháněla redaktorku do rubriky o cestování. Vzala jsem to a jednu z prvních zakázek jsem dělala se slavným fotografem Davidem Baileyem o Japonsku. Během ní jsme navštívili i továrnu na výrobu fotoaparátů Nikon a já si tam pořídila vybavení. Bailey mě ve volných chvílích učil fotografovat. Začala jsem ke svým článkům pořizovat vlastní snímky. Zanedlouho mi šéfredaktor oznámil, že moje fotky se jim tak zalíbily, že už je vlastně zbytečné, aby mě doprovázel fotograf. Můj první samostatný fotografický úkol byl portrét Edwarda a Roberta Kennedyových.
Která zakázka byla pro vás nejzajímavější?
Všechny jsem brala stejně vážně, ale jedna se mi stala osudovou. Když jsem v roce 1968 měla fotografovat anglického herce Michaela Yorka, našla jsem v něm víc než jen zajímavou postavu pro mé objektivy. Stal se mým manželem.
Vyjmu-li výjimečný případ s vaším manželem: jak jste při práci s osobnostmi vycházela?
Vždy jsem se snažila neporušit jejich soukromí, ale zároveň jim být blízko. Takže jsem třeba také okusila LSD, když jsem psala o vědci a drogovém guru Timothy Learym; ovšem nakonec z materiálu sešlo, neboť vydavateli to tehdy přišlo až příliš provokativní. Hrozně ráda vzpomínám na setkání s režisérem Frederikem Fellinim v Římě. Byl obrovsky bezprostřední: zpíval a hrál na klavír, potom mě vzal na oběd a po zbytek dne mi dělal osobního průvodce tím nádherným městem. Měla jsem to štěstí, že jsem snad nikdy nemusela pracovat s nikým, koho jsem neměla ráda. Pokud si s portrétovaným nejste sympatičtí, výsledek za moc nestojí.
Jak jste se dostala k fotografování celebrit, už víme. Ale co vás přivedlo k fotografování mrtvých těl?
Před pěti až šesti roky jsem začala plánovat knížku o lékařích. Při sbírání podkladů jsem se zaměřila na ty, kteří používají tradiční medicínu, a zkoumala jejich vztah ke kolegům dávajícím přednost přírodní léčbě. Jedním ze specialistů byl patolog Marc Pick. Zaujal mě jeho výzkum, který potvrzoval souvislost fyzického zdraví a mozkových funkcí. Začala jsem ho navštěvovat v jeho laboratoři, a dokonce jsem jednou pod jeho vedením i pitvala.
A co jste našla v lidském těle tak fotogenického?
Když jsem uviděla mrtvoly v laboratoři, moje mysl v nich nacházela věci, které se podobaly kůře stromu, porézním kamenům sopečného původu, mechu a dalším přírodním jevům. Rozechvělo mě to a vzrušilo. Zamilovala jsem si lidské tělo. Leonardo da Vinci byl vždy mým idolem; já se snažím zachytit - aniž bych byla didaktická - přirozenou krásu těla. Vedle něho jsou počítače ničím: nemohou se vyrovnat tělu v tom, k čemu u něj dochází pod kůží. A když jednou dokončíte pitvu, uvědomíte si, jak jsou nesmyslné všechny rasové a náboženské předsudky.
Další otázka je už vlastně nabíledni: A jak jste přišla na to fotografovat lidi různých profesí nahé?
Často jsem snímala hodně nalíčené herce. Pak jsem v pitevně objevila vnitřní krásu těla. Do triptychu mi tudíž chyběli lidé, kteří se nebojí odhodit předsudky a postavit se před objektiv nejen bez make-upu, ale i bez šatů. Tohle mě napadlo, když jsem se zúčastnila ceremoniálu v Buckinghamském paláci, kde můj manžel dostal Řád britského impéria. Nelíbila se mi velkolepá pompéznost té události. Připadalo mi to směšné, a tak jsem začala přemýšlet a představovat si, co by se stalo, kdyby všichni tihle důležití lidé byli bez šatů. Když jsem se vrátila domů, začala jsem se ptát známých, zda by mi nepózovali nazí. K mému podivu dvě třetiny z nich neodmítly.
Dáváte přednost černobílé, nebo barevné fotografii?
Pro pitvy a akty používám černobílý proces. Většinu osobností jsem fotila na barvu - ale celebrity dnes už téměř nefotografuji.
Vaše kniha snímků starých lidí měla dobrý ohlas u kritiků i veřejnosti. Proč jste si zvolila tenhle námět?
Pro časopisy jsem původně fotografovala hlavně architekturu a cestování. Poté, co jsem se vdala, jsem stále častěji portrétovala známé osobnosti, ale časem mě to přestalo uspokojovat. Chtěla jsem fotografovat něco, co by mě umělecky naplnilo. Kniha, o níž mluvíte, vznikla jako oslava mé babičky a zobrazuje tváře pětasedmdesátiletých lidí. Teď pracuji na knize portrétů lékařů, kteří věří v alternativní cesty medicíny.
Vystavujete po světě. Cenzurovali vás někde?
Ne. Snad jen když jsem měla výstavu v chorvatském Dubrovníku, přišli za mnou pořadatelé: Expozici si přijde prohlédnout prezident Tudjman, kterému se podobá jedna z těch preparovaných hlav. Vyhověla jsem jim a na dobu prezidentovy prohlídky jsme snímek sundali.
 Pat Yorková: Andie Mac Dowellová. Ukázka z tvorby manželky herce Michaela Yorka. |
 Pat Yorková: Michael York, jak jej vyfotografovala jeho žena. |
 Fotografka Pat Yorková, manželka herce Michaela Yorka. |
 Fotografka Pat Yorková, manželka herce Michaela Yorka. |
 Pat Yorková: Mrtvola. Ukázka z tvorby manželky herce Michaela Yorka. |
 Pat Yorková: Páteř. Ukázka z tvorby manželky herce Michaela Yorka. |
 Pat Yorková: Instalatér. Ukázka z tvorby manželky herce Michaela Yorka. |
 Pat Yorková: Architektka. Ukázka z tvorby manželky herce Michaela Yorka. |
