Gleb Ivanič přišel v červnu 1940 s ruskými tanky do Rigy osvobodit zbídačelé Lotyše, "avšak zjistil, že jejich životní podmínky připomínají výstavu úspěchů národního hospodářství". Nedal se tímhle imperialistickým klamem zviklat a udělal báječnou kariéru: odhaloval nepřátele od sionistů přes americké agenty po židovské lékaře, kteří chtěli zavraždit generalissima Stalina, až se vypracoval na generála.
Jenže to je minulost, nyní se píše rok 1978 a stařičký muž si strčil do okna své stařičké volhy hadici napojenou na výfuk. A tak ho našel věčně opilý a poněkud obskurní básník Harijs Mikelsons. Přesvědčit orgány, že generála nezavraždil, nedokáže, generál mu totiž odkázal svůj domek. A už básníka mají – tajná policie Čeka, tedy její následovníci z KGB. Podepsal, co mu zbývalo? Tak jako podepisovali mnozí nejen v sovětském Lotyšsku, ale i v jiných státech "socialistického tábora".
Luna romantičeskaja
Eva byla ještě nedávno sovětskou reprezentantkou v plavání. Jenže při soutěži v západním Berlíně se trochu vymkla z kontroly. Šla se projít, potkala se s rovněž poněkud obskurním západním špionem Jorenem, který ani pořádně neví, jestli pracuje pro CIA, Mossad nebo MI5. Ve vší počestnosti – až na pár polibků - s ním strávila noc, a bylo po kariéře. Posílá Jorenovi dopisy a marně čeká na odpověď.
On posílá dopisy jí a čeká stejně marně. Zbyla jim jen vzpomínka na Evino oslnění: Luna omantičeskaja...
Tuhle Evu, zmlácenou a znásilněnou ("Příště buďte opatrnější, to jsou holt chlapi," řekne jí pak doktorka), najde čtveřice mladíků, jejichž rockovou kapelu právě potkala katastrofa: Jozefs je povolán do Sovětské armády. (Po pár měsících se do Rigy vrací – v rakvi.)
A bomba? V jejím stínu žijí všichni, hlavní hrdinové i celý ten kaleidoskop postav i mnohdy podivných figurek proplétajících se Bankovskisovým románem. Uplyne pár let, Harijs, trnoucí obavami, že jeho přátelé zjistí, že je fízl, nicméně stále píšící svá hlášení, vydal dvě básnické sbírky, třetí se mu jaksi nedaří, a do toho přijde zdrcující zpráva – zemřel sovětský vůdce Leonid Brežněv.
Tu příležitost si přece Američané nemohou nechat ujít, ostatně je veřejným tajemstvím, že kousek od Rigy jsou sila s jadernými hlavicemi a brožurky instruují, co dělat, když uvidíme atomový hřib. Nicméně bomba nebouchne. Ale: jak dlouho se dá čekat na válku, která nikdy nepřijde? ptá se Bankovskis.
Smích ve stínu šibenic
Z předešlého by se mohlo zdát, že Čeka, bomba, rokenrol je ponurá jako Shakespearovy tragédie. Ale ono to tak docela není. Tahle knížka je úžasně vtipná, místy dokonce až zábavná – oním druhem černého humoru, který tak dobře znají i Češi pamatující komunistický režim. Třeba když se vyšetřuje, kdo namaloval na stěnu kulturního domu úvodní slova národní hymny Bože, žehnej Lotyšsku!
Přesto: když Čeku, bombu, rokenrol dočtete, převažuje smutek. Proč? Pro ty, kdož to zapomněli nebo jimž to ve škole neřekli: Lotyšsko (stejně jako další pobaltské země Estonsko a Litva) žilo v tom maléru podstatně déle než my. A byl to malér, jehož rozsah si snad ani nedovedeme představit. Dne 23. srpna 1939 podepsalo nacistické Německo s komunistickým Sovětským svazem pakt o neútočení, ve skutečnosti o rozdělení sféry vlivu.
Jedním z jeho důsledků bylo, že v létě roku 1940 Stalin anektoval pobaltské státy a připojil je ke své říši jako další sovětské republiky. Pro desetitisíce Lotyšů, Estonců a Litevců to znamenalo smrt, zatýkání, rozsáhlé deportace na Sibiř nebo do stepí Střední Asie.
O rok později přišli nacisté a pod zorným úhlem předchozí zkušenosti se nelze ani moc divit, že je obyvatelstvo víceméně vítalo jako osvoboditele (vrátný Huberts v Bankovskisově románu pak celý život žije ve strachu, že se na jeho spolupráci s Němci přijde).
Když Sověti zahnali Němce na západ, vzali pobaltské země opět pod svá "ochranná křídla". Další zatýkání, další popravy, další deportace desetitisíců.
Možná pod vlivem této neblahé národní historické zkušenosti Bankovskis, který do literatury vstoupil jako postmodernista (jeho díla byla přeložena do angličtiny, němčiny, ruštiny, finštiny, švédštiny, litevštiny a nyní tedy i do češtiny), se v románu Čeka, bomba, rokenrol vrátil ke klasickému realistickému způsobu vyprávění.
Nebo to je jednodušší: na popis všech těch trablů, zmatků, úzkosti, neuróz a nekonečných flámů ze zoufalství života v sovětském komunistickém systému, kde jediným světlým momentem je poslech Radia Luxembourg nebo pašovaných desek, je ten realistický způsob nejvhodnější.
Dost silné je to, o čem se vypráví. Co se musí vyprávěním připomínat, aby nedošlo na slova staré uklízečky Ainy adresovaná Evě: "Lidé mají příliš krátkou paměť. Pamatujou si jen to, co se jim říká, a ne to, co se jim doopravdy stalo." Lotyšům se toho stalo hodně. A proto, i když román končí těsně před obnovením lotyšské nezávislosti, happy end nečekejte.
