Takový tandem přirozeně láká diváky dvojnásob, i Smetanova síň byla v neděli beznadějně vyprodaná. Proslulí pěvci přivezli program složený z Mozarta a italského bel canta, což byl od počátku základ repertoáru Bartoliové, která na Mozartovi a především na Gioacchinu Rossinim takříkajíc vyrůstala.
Cecilia Bartoliová, Rolando VillazónSmetanova síň Obecního domu 6.prosince 2015 |
Když zpívala árii triumfující Angeliny alias Popelky z Rossiniho stejnojmenné opery, ani se nechtělo věřit, že má za sebou více než čtvrtstoletí profesionální kariéry. V jejím zpěvu je stále lehkost, pohyblivost, přesnost a ohromná šíře odstínů, které z malého hlasu dokáže vytěžit. Spontánní prožitek nejde na úkor kultivovaného zvuku a dobrého vkusu. I na omezeném prostoru Bartoliová stvoří malou psychologickou studii, třeba v árii Desdemony z Rossiniho Otella, méně známého zpracování námětu než je opera od Verdiho. Ve špičkovém podání se však ukáže, že i Rossiniho verze má svou vlastní dramatickou sílu.
Vražda jako na divadle
Villazónův umělecký životopis je odlišný, teprve po hlasových problémech změnil repertoár a od „těžkých“ rolí se přesunul k „lehkému“ Mozartovi. To ovšem může připomínat snahu otočit se v jednosměrné ulici. Zatímco Bartoliová má v hlase něco jako pevnou kotvu, která jí umožňuje provádět s hlasem všechny kejkle, Villazón jako by kotevní lano přesekl v domnění, že tak se mu popluje volněji.
Mozartovu koncertní árii Si mostra la sorte nebo slavnou árii Nemorina z Donizettiho Nápoje lásky zpíval sice lehce, ale ne s pevnou lehkostí jako jiní špičkoví tenoři, nýbrž s jakousi povlávající lehkostí, asi jako když se loďka kymácí na vlnách a nemůže zabrat a plout, jak by chtěla. Výsledkem je paradoxně pocit hlasové těžkopádnosti. Ve výškách musel často tlačit, až se mu tóny zužovaly a utíkaly kamsi dozadu. Když před lety poprvé zpíval v Praze, jeho hlas působil jako bohatý a dobře usazený. Teď se změnil, ale ne k lepšímu. Otázka je, zda jeho návrat, aspoň do klasického repertoáru minulých staletí, není spíš přáním vydávaným za skutečnost.
Samozřejmě pokud jde o impulzívnost, je to stále ten starý dobrý Villazón, který tropí legrácky a všechno živelně prožívá. Ať už to byl duet z Mozartovy opery Cosi fan tutte nebo scéna vraždy Desdemony z Rossiniho Otella, on i Bartoliová hráli jako na jevišti. V přídavcích pak společně zazpívali italský šlágr Non ti scordar di me, Rossiniho píseň La Danza a nakonec si zatančili při duetu z Lehárovy Veselé vdovy.
Orchestr La Scintilla, složený z členů orchestru Curyšské opery a řízený koncertní mistrovou Adou Peschovou, předvedl citlivý, ukázněný doprovod. V Belliniho svěžím, melodickém Koncertu pro hoboj se předvedl sólista Pier Luigi Fabretti.
Důsledně vzato by s Bartoliovou pro takový projekt spíš ladil, přeneseně a občas i doslova, někdo jako Juan Diego Flórez. Jistě, ona i Villazón jsou takové dvě střely. Jenže jedna je řízená, druhá neřízená. Pěvkyně je divoká, ale přesná, tenorista divoký, ale neukázněný. A v tom je trochu problém.
