Krvavý chomout byl natočen roku 1995 v oblastech nejvíce postižených ruskou invazí a opírá se výhradně o autentické výpovědi. Ať už se jedná o malé děti, staré ženy nebo odhodlané bojovníky, jedno mají společné – nenávist k Rusku a Jelcinovi, ale také přesvědčení, že ani ta největší krutost a bezpráví je v jejich touze po svobodě nemůže nikdy zlomit.
Tento malý horský národ přežil První kavkazskou válku, Hitlera i Stalinovy deportace, pamětníci se ale shodují, že zvěrstva napáchána Jelcinovými vojsky, jsou zdaleka ty nejhorší. Systematicky a zcela kompletně zničili hlavní město a poté se stejnou precizností likvidovali řadu vesnic, přičemž vraždili, popravovali, upalovali a znásilňovali nevinné obyvatele a kradli, na co přišli.
Jednotlivé zkušenosti těch, co přežili, opravdu vhánějí slzy do očí. Zážitky matky, jíž vojáci vyrvali dítě z náruče a před jejími očima mu uřízli hlavu a zapálili, nebo pohled na stovky těžce zraněných, většinou starců a dětí, se každému zaryjí do mozkové kůry a musí nutně vyvolat pocit bezmoci a vzteku proti všemohoucímu impériu. Rostoucí pocit beznaděje a odevzdanosti osudu vystihuje v posledním záběru stařec s beranicí: Bojím se, že nad námi visí krvavý chomout."
Čečenský sen líčí cestu nadace Člověk v tísni s humanitární zásilkou do několika čečenských nemocnic. I přes problémy s ruskou armádou se nakonec dostanou na místo určení a můžou tak alespoň na pár týdnů zajistit raněným ošetření.
I Petr Jančárek se zaměřil na příběhy lidí, kteří nemají s válčením nic společného. Přesto se však válce nemohou vyhnout, znenadání zaútočila na jejich životy a zcela je změnila. Většina přišla o své přibuzné i vše ostatní, co kdy měli.
Oba dokumenty se surovou opravdovostí líčí neštěstí čečenské války, která opět dokazuje, že nejvíce postiženými jsou vždy ti, kteří se nemohou bránit. Nastolují však jěště jednu znepokojující otázku: Je Západem tolerovaný Jelcin válečný zločinec? Pokud ano, a po shlédnutí zmíněných filmů o tom nemůžete pochybovat, měl by být náležitě potrestán.
