Ráno vstanete, zapnete počítač, připojíte se k internetu a projedete pár oblíbených serverů a blogů. Během deseti minut máte jasno, čím by se dala vaše hudební sbírka rozšířit. A ani to nebolelo. Bolí to totiž úplně někoho jiného a někde jinde. Už deset let prodej cédéček klesá a za minulý rok ohlásila hudební vydavatelství pokles tržeb o rovných třináct procent. Stále menší zájem o nakupování desek a hudby obecně je trend, který se všichni ti, co v hudebním byznysu stojí před ovládácím panelem, snaží zvrátit, ačkoliv si nedohlédnou ani na špičky vlastních nosů. To by jim už totiž dávno došlo, že páky v rukou nedrží oni, ale samotný hudební průmysl.
Konkrétně v České republice se lidé ve vedoucích pozicích major labelů stali pouhými “dělníky”, kteří nedokázali podchytit nástup internetu, výměnných sítí a nových cest ze studia k posluchači, a tak pálí slepými náboji typu lokálních verzí zahraničních desek. Těmi verzemi, co vlastně nepřímo přiznávají, v jakém svrabu se zdejší prodeje a zájem o hudbu nachází. Jedním z často prezentovaných argumentů v boji proti stahování, vypalování a sdílení je nářek, že současná generace nechápe, že nahrávka neznamená jenom fyzický nosič, ale taky obal, booklet, celofán a tu typickou vůni, co kolem vás zavane, když svůj nákup poprvé pustíte na svobodu.
Okej, jenže strategie lokálních vydání jde úplně proti proudu těchto argumentů. Zvýšíme zisky prodejem cédéček, kterým chybí snad poslední opravdová přidaná hodnota - booklet. “Lidé mají na výběr,” říká Petr Zákostelský, vedoucí prodejny Bontonland Megastore na Václavském náměstí v Praze. Otázkou je, zda se v tomhle případě skutečně jedná o možnost svobodně se rozhodnout, když za několik stránek člověk zaplatí klidně o dvě stovky víc. Důležité je, že tenhle krok zafungoval, lokálky se prodávají.
“Když objednáváme zboží, vždycky to bereme v poměru jedna ku čtyřem, víc regionálních,” pokračuje Zákostelský. Bontonland je jediný z navštívených obchodů, který si může dovolit objednávat desky ve velkém dopředu. Jednak je to dáno jeho možnostmi skladovat zboží, jednak funguje na principu, že to, co nemají jinde, by měli lidé sehnat u nich. Což zní trochu jako PR a taky jsem si ve chvíli, kdy mi Petr Zákostelský tuhle větu řekl, připadal jak potencionální smluvní partner, nicméně něco na tom bude.
Tenhle byznys je over
Udělal jsem jenom pár kroků a zalezl do Musiclandu Na Příkopech. Dvě hodiny odpoledne, jen prodavač a dva lidé, z nichž jeden poslouchá u gramofonů nějaké desky. Nemohl bych tě na pár minut vyrušit, píšu článek o tom, jak se prodávaj cédéčka...? "Blbě.” Rozvést by to nešlo? "Hele, tenhle byznys je over. Mně se o tom ani nechce bavit. Cédéčka se prodávaj blbě, navíc za poslední tři dny jsem tady narazil na lidi, co mi to tak znechutili, že bych se na to nejradši vykašlal.”
Tenhle byznys je over - tvrzení, na které se dá odpovědět ano i ne. Hudební byznys osmdesátých a devadesátých let je v prachu určitě, nicméně pokud jde o prodejnost samotnou, tady nám tenhle výrok trochu skřípe. Ale postupně. Změnou světa hudby se koncem roku pro americký magazín Wired zabývali i dva pánové přímo "od fochu” - David Byrne a Thom Yorke. Podle Byrna se dříve hudební byznys zabýval především produkcí hudby, ale v jeden moment se překlopil v model, jež známe dnes, model, v němž jde o prodávání kompaktních disků v plastových krabičkách, model, který, ruku na srdce, mele z posledního a je dlouhodobě neudržitelný. Což, jak pokračuje, není špatná zpráva ani pro hudbu samotnou, ani pro hudebníky. Jen hudební vydavatelství nezmiňuje.
Nová, formující se tvář hudebního průmyslu dává muzikantům do rukou obrovskou porci svobody, jak naložit se svojí tvorbou, jak ji dostat ke svým fanouškům. Zároveň dává nůž na krk vydavatelstvím, z nichž se stávají nepotřebné instituce, žijící vlastně jen z podstaty a výběrů svých slavných svěřenců z minulosti. Jisté je, že dnes se mohou poslouchači dostat ke spoustě kvalitní hudby zadarmo a legálně a ještě k větší spoustě hudby ilegálně, což vidí hudební vydavatelství jako ten hlavní mechanismus v soukolí úpadku jejich zisků.
Ztráta versus nárůst
"Labely hlásí každý rok, že jsou pět, deset, patnáct procent ve ztrátě, ale my prodáváme víc. Máme meziroční nárůst,” kontruje nářkům Zákostelský. Stejně se vyjadřuje i ředitel společnosti Music 42 Pavel Maroušek. "V prodejně na Strossmayerově náměstí vykazujeme meziroční růst, ale těžko říct, čím to je.” Když jsem do jeho obchodu vkročil, bojoval právě společně s jednou paní s názvem kapely Drowning Pool, což mě přivedlo k otázce, kdo vůbec dneska v obchodech nakupuje.
"Mladý jako vy cédéčka nekupujou, protože je to nikdo nenaučil. Víte,” vypráví Maroušek a do ruky bere sbírku písníček Mekyho Žbirky pro děti, "jim nedochází, že tohle je umělecký dílo, že k němu patří obal, krabička, že ten člověk to napsal, složil a měl by za to dostat zaplaceno. Oni to nechápou.” Zkrátka nám tu roste generace, která nepřestala platit za hudbu, protože přišla na to, že nemusí, ale protože se nachází v době, kdy už placení za hudbu není vnímáno jako něco samozřejmého. Generace, která je ochotna zaplatit za polyfonní vyzvánění Linkin Park do mobilního telefonu, ale ne za jejich desku. Smutné? Realita.
"U nás nakupují hlavně lidi starší třiceti let a spíš ženy,” pokračuje Maroušek a dodává: "Celkově nám přibývá zákazníků, asi lidem v určitý moment přijde, že není dobře mít všechno jenom v mp3 přehrávači, že by bylo fajn, aby to mělo ten booklet a tak. Svoje taky udělaly ceny, když šly dolů, ale, jak říkám, mladých se to prostě nedotkne. Třeba r‘n‘b jich podle mě poslouchá spousta, ale oni si to nepřijdou koupit, ani když cédéčko Akona stojí 250 korun.”
Dnešní doba je k obchodníkům krutá svojí specifičností. Transformované poměry v hudebním byznysu vychovávají novou rasu fanoušků, a tak by asi bylo na místě je odlišit. Zatímco dvacet let zpátky měl každý tu svoji (kapelu), sázel si vedle sebe její vinyly a pocit, že by mu utekl nějaký release, bylo něco nepředstavitelného, dneska stačí průměrnému uživateli internetu pár kliknutí, aby mu během snídaně do počítače natekly celé diskografie. A můžeme to vztáhnout jak na ilegální downloading, tak na legální.
Současná situace přeje typu fanoušků, kteří za svoji kapelu nedýchají, i když se kolem sebe snaží vytvářet dojem, že tomu tak je. Současná situace nevytváří fanoušky kapel, ale fanoušky hudebních stylů. Být fanouškem dneska znamená být rychlý, když to řekneme hodně nadsazeně. Maroušek dodává: “Kdo dneska umí s počítačem a internetem, ten vypaluje. Takové ty řeči, že si někdo něco stáhne, aby si to poslechl a pak koupil, jsou podle mě jenom zástěrka a výmluva, že stahují.”
Nesmrtelnost totalitního popu
Rychlost vidí jako problém i prodavač z Musiclandu, i když z trochu jiného úhlu. "Noviny a vůbec média píšou o těch deskách dřív, než vůbec vyjdou, takže když konečně vyjdou, nikoho to nezajímá, protože všichni už mají zase něco jinýho.” K tomuto názoru se přiklání i Petr Zákostelský: "Když něco sundáme ze stojanů, klesnou tomu prodeje. Pokud jde navíc o neznámou kapelu, která se na stojany dostala v rámci nějaké promo akce, v normálních regálech se štítkem spadne nekompromisně na nulu.” Ale jsou i klasiky, které se budou prodávat pořád, ať se je pokusíte zahrabat kamkoli. Třeba The Eagles, Pink Floyd nebo Michal David.
“To ani já nechápu. Moje známá si otevřela hospodu, koupila jukebox a já jí musel prodat celou Davidovu diskografii, aby si to tam mohli lidi jako vy pouštět. Pochopím, když si prostě starší lidi kupujou Pilarovou, Vondráčkovou a Gotta, ale mladý a David,” díví se Zákostelský. Česká hudba vůbec dominuje tuzemským prodejům. Počáteční boom po pádu železné opony, kdy se v obchodech krčil jeden regál s českou tvorbou na pět zahraničních, jsou pryč. “Nohavica tu měl před lety takový prodeje, že z toho byli všichni paf,” doplňuje vedoucí Bontonlandu.
“U nás berou Rusáci Gotta, jinak se dobře prodává ještě Navarová a Radůza. Ale sem vlezou hlavně turisti, takže ten Gott,” odpovídá na otázku, co se nejlépe prodává, obsluha z Musiclandu. Největší skeptik ze všech dotázaných mě svým pesimismem zaskočil tak, že jsem se zapomněl zeptat na jméno. “My máme věci na objednávku, protože to nemáme kam dávat, ale když třeba něco objednám, tak, ačkoliv to v tom katalogu je, to nepřijde. Distribuce tu není moc dobrá.”
Snažím se očima chytit něco, co by do našeho rozhovoru vneslo trochu pozitivního ducha. Vinyly se prý v posledních letech zvedly, zkouším to. “Zkusili jsme jazz a rock a musím říct, že mě to překvapilo, protože se to fakt prodává. Dokonce to kupujou i mladý, třeba Depešáky.” Nad renesancí vinylů souhlasně pokyvují i Zákostelský s Marouškem, i když Bontonland vinyly nikdy prodávat nepřestal a o nějakém “úmrtí” černých desek nechce slyšet ani Maroušek. Nicméně v jeho obchodu funguje prodej vinylů na objednávku a na rozdíl od rocku z Musiclandu u něj zákazníci nakupují spíš starý bigbít.
My jsme tou muzikou žili
Klasika, slovo padající při rozhovorech nejčastěji. Klasika znamenající The Eagles, Queen, Pink Floyd, Jethro Tull. Jednadvacáté století nepřeje stadionovým dinosaurům, nepřeje kapelám na dvacet let dopředu a směje se udýchaným reunionům. Přežvýkat a vyplivnout, to je teď aktuální, to je teď trendy. “Tyhle starý kapely se prodávají pořád, ale to, co vychází teď, to jsou kapely, o nichž za pět let nebude nikdo vědět,” shrnuje Zákostelský. Jednadvácáté století zkrátka přeje modelu “dvě desky a bestofka” a těžko s tím někdo něco udělá. Jaký je další stupeň? Budeme kapely dělit na ty, co vydávají jenom EP, a na ty, co celá alba? Na kapely, co šíří své nahrávky po internetu, a ty, co se dopracovaly až k cédéčku? Například pro pražský projekt Sporto je cédéčko mrtvý formát, a tak svůj debut Bourek, Šampón a Dáda vydali v limitované edici na flash mp3 přehrávači.
To jsou přesně ty možnosti, o nichž píše David Byrne. Nyní to mají v rukou kapely, ony ze sebe teď musejí udělat přitažlivý artikl pro lidi, ne pro vydavatelství, která to za ně pak všechno zařídí. Na další článek by pak byla otázka, na kolik je na místě zvedat ruce do vzduchu a křičet “hurá”. “Dneska je to samá elektronika a já neříkám, že je to špatně, ale hudba už není tak přitažlivá jako dřív. Ono už se ani moc nových věcí vymyslet nedá,” nabízí svůj pohled na snížení prodejů Petr Zákostelský a pokračuje: “Lidi dneska mají spoustu dalších možností, jak se kulturně vyžít. My jsem tou muzikou žili, protože za totality se toho moc dělat nedalo, a na začátku devadesátých let zase byli všichni hladoví po deskách, které měli třeba jenom na kazetách.”
Navzdory číslům, která mluví o meziročních nárůstech v příjmech hudebních obchodů, je jasné, že trend poklesu prodeje nahrávek se jen tak nezastaví, ke všemu se takřka každým vydechnutím objevují stále nové a nové možnosti propagace a následné distribuce hudby na trase muzikant - posluchač. Internet zdaleka nekončí tam, že člověku během tří kliknutí zpřístupní aktuální desky. To je spíš začátek. Příjemným zjištěním ale je, že se kamenné obchody netopí v tak hlubokých krizích, jak se lidem snaží prezentovat média.
“Kluci z i-legálně.cz pláčou víc, řekl bych,” hádá Petr Zákostelský, jehož výhodou je, že stojí ve vedení velmi specifické prodejny. Ale nestěžuje si ani Pavel Maroušek z Music 42 a s trochou nadsázky říká: “Moje generace, čtyřicátníci, cédéčka kupujou a třeba to umře s náma.” Tak zkusím jednu odvážnou na závěr - kolik let ještě kamenné obchody vydrží ten tlak moderních technologií. “V horizontu pěti let určitě, v horizontu deseti, kdo ví, co bude,” uzavírá.
Na severu Čech
Abyste nás neobvinili z pragocentrismu, zaskočil jsem do hudebního obchodu i v rodném Ústí nad Labem. “Tak tady to oproti minulýmu roku kleslo o padesát procent. Ty meziroční nárůsty, to se mi nějak nezdá,” svěřil se mi prodavač ze Silverpointu. “Navíc, když už tady lidi něco kupujou, jsou to čím dál tím míň cédéčka. Byla tady holka s mámou, mohlo jí být tak patnáct. Koupila si tašku 30 Seconds To Mars, jenom co přišly, už se po ní sápala, a tak jí jako říkám, že tu máme i jejich cédéčko. Ta se na mě podívala stylem: ‘Cédéčko? Na co by mi asi bylo, to v trolejbuse vidět nebude.`”
I tady platí pravidlo, že kupují většinou lidé starší třiceti let a hlavně českou hudbu. “Překvapilo mě, že se třeba neprodávají lístky na Akona. Před rokem ho všichni žrali, a teď je jím úplně volnej.” Aneb dnešní doba je krutá. Řeč se stočila i na CD bazary a vlastně skončila u nedávného článku z Hospodářských novin, který mluví jasně darwinovskou řečí. V tomhle odvětví přežijí jen ti největší a nejsilnější. "Nejvíc se prodávají staré kapely jako Jethro Tull nebo Deep Purple, klasický rock," uvedl v článku Petr Rákosník, majitel pražského bazaru v Krakovské ulici.
