Hispánský film vládne 59. ročníku festivalu v Cannes. Zatím nejvážnějším konkurentem Španěla Pedra Almodóvara a jeho díla Volver v souboji o Zlatou palmu je jeho o dvanáct let mladší kolega z Mexika Alejandro Gonzáles Inarritu.
Jestliže už Mexičanova prvotina Amores Perros – Láska je kurva se před šesti lety stala kultovním filmem počátku tisíciletí a druhý snímek 21 gramů potvrdil o tři roky později, že Inarritu je rozeným filmařem, pak Bábel neboli Babylon posunul laťku jeho prestiže ještě o stupínek výš.
Drama napříč kontinenty
Nepochybně i díky schopnosti režiséra, jenž si přibral také post producenta, obklopit se stálými spolupracovníky naladěnými na stejnou vlnovou délku. Málokdy se podaří pracovat s tak skvěle vystavěným scénářem, jaký dodal Guillermo Arriaga, a najít hudebníka, jenž tak citlivě jako Gustavo Santaolala vystihuje svébytného ducha kultury několika etnik.
Film propojuje čtyři příběhy odehrávající se na třech různých kontinentech. Souvisí navzájem jen nepatrným, ale podstatným detailem: vesničan z marocké pouště koupí od souseda pušku, která se stane hybnou silou dramatu, jehož protagonisty jsou mimo jiné dva američtí turisté.
Brad Pitt a Cate Blanchettová, kteří je ztělesnili, jsou spolu s Gaelem Garcíou Bernalem jedinými hvězdnými tvářemi filmu, zalidněného neuvěřitelným množstvím dalších postav. Každá z nich má svou funkci a důležitost, ať je to mexická chůva, jež se dvojici turistů stará o děti zanechané doma v San Diegu, či hluchoněmá japonská dívka toužící prorazit kruh svého osamění.
Zastínil i Kaurismäkiho
Vše, co chtěl tvůrce svým filmem říci, je vtěleno do jednotlivých příběhů bez velkých slov a proklamací. Mluví se tu o hysterii honu na teroristy, o mašinerii mediálního zmanipulování informací, o nelidské tvrdosti reprezentantů státní moci, o sobectví bohatých, ale také o solidaritě rodící se zcela nečekaně a mimoděk mezi lidmi dělenými rasou, náboženstvím i sociálním postavením.
Babylon zatím předčil jak výbornou politickou satiru Itala Nanniho Morettiho Kajman, tak analýzu mužského egoismu natočenou v duchu někdejších filmů o odcizení, kterou turecký tvůrce Nuri Bilge Ceylon nazval Klima.
A zastínil dokonce i sympatickou novinku Akiho Kaurismäkiho Světla předměstí, která se svým charakteristickým humorem a soucítěním se slabými nevymyká linii předchozích filmů kultovního finského režiséra.
