První deska vám vyšla pod hlavičkou vydavatelství Grandmono, které spoluvlastníte. To muselo chtít v začátcích hodně kuráže.
Já odvážná nebyla. Sama bych do toho jako zpěvačka nikdy nešla, jenže pořád nás někde odmítali, tak se kolegové David a Jan rozhodli, že si desku vydáme sami. Asi jsem měla ze začátku trochu strach, ale věřila jsem jim. Jsou to nesmírně chytří kluci a dodnes s nimi pracuju.
Proč vás nechtěli?
Nebylo to tak, že by nás nechtěli úplně všude. Někde nás chtěli, ale nevěděli, jak projekt prodat. Jinde nám zase nesedělo datum vydání a někdy jsem jim dokonce vadila já. Chtěli někoho líbivějšího, krásnějšího, holku z plakátu.
To myslíte vážně?
Nebyla jsem štíhlá a tehdy to byl problém. Věřím, že dnes už by to bylo jinak.
Tipuju, že pak vám mohli utrhnout ruce.
Samozřejmě, ale to už jsme se jen smáli a odmítali přicházející nabídky, protože jsme se dokázali postavit na vlastní nohy a vydělávat si sami na sebe. V roce 2010 se nám povedlo s Grandmono, které tehdy mělo vydanou jen tu mou první desku, pokrýt dvanáct procent nizozemského trhu. To bylo neskutečné. Myslím, že někteří z těch, kteří nás dříve odmítli, asi dostali padáka.
Ustála jste ten úspěch?
Byla jsem tehdy hodně vystresovaná, neměla jsem čas na aroganci. Každý den jsem měla rozplánovaný minutu po minutě, pořád jsem se někam balila a jezdila, po uši ponořená v práci. Takže nějaká popularita? Ani jsem neměla prostor si všimnout, jak známá vlastně jsem.
Takže zůstat nohama na zemi pro vás nebyl problém.
Ani tak nešlo o to, jestli zůstanu nohama na zemi, jako o to, jestli ty nohy vůbec cítím. Odpočinula jsem si, až když mi našli v roce 2011 na hlasivkách polyp a musela jsem všechny naplánované akce zrušit.
Dovedla jste se zastavit?
Trvalo mi to, ale tehdy jsem si uvědomila, že jsem to pořád já. Měla jsem na kontě spoustu peněz, ale pořád jsem měla stejný byt, stejné auto i stejné kamarády. To zůstalo dodnes. Věřím, že kdyby mě objevili dřív než v 28 letech, možná bych ten úspěch snášela hůř.
EP Emerald Island
Když jste pak začala pracovat na druhé desce The Shocking Miss Emerald, cítila jste tlak, že musíte být stejně úspěšná?
Tehdy ještě ne. Cítím ho teď. Nechci přijít s něčím, co by někdo mohl označit za horší album.
Jste už po těch deseti letech na pódiu sebevědomější?
Určitě. V živém hraní jde hlavně o zkušenosti, na rozdíl od nahrávání nových alb, na kterých jde spíše o inspiraci. Naučila jsem se komunikovat s publikem, což je velmi důležité. Doufám, že to půjde během této fáze Emerald Island Tour vidět.
Je tato středo a východoevropská část turné v něčem odlišná?
Je to úplně stejná show jako loni, která je podle mě prozatím asi ta nejlepší, se kterou jsem kdy za fanoušky vyjela. Ať už jde o hudební, nebo vizuální zážitek, který návštěvníky přenese do příjemné ostrovní a přímořské nálady. Chtěli jsme do nové hudby nějak promítnout můj původ, maminka je totiž z karibského ostrova Aruba, tak jsme se inspirovali žánrem exotica.
Ten je celkem neznámý, ale zato velmi pozitivní.
Je to tak. Mám ráda veselou hudbu, ale není to tak, že bych záměrně chtěla, aby všechno bylo pozitivní. Myslím, že když zpívám, tak jsem celkem seriózní a tu „veselou“ hudbu to tak nějak vybalancuje.
Na turné jste vyrazila s jednou ze svých dcer. Jaké to je zpívat, když víte, že je za pódiem?
Je to velká zodpovědnost a někdy mi to trochu odvádí myšlenky.
Takže si během vystoupení procházíte nějakými emočními fázemi?
Je to pokaždé jinak. Na začátku jsem většinou natěšená a mám trochu trému, ale pa někdy najednou přijde konec a ani nevím, jak se to stalo, jindy se zase už v polovině modlím, ať mi vydrží hlas.
