Scéna z Carmen v Metropolitní opeře

Scéna z Carmen v Metropolitní opeře | foto: Ken Howard

RECENZE: Pozor na kytičky! V přenosu Carmen je přejel válec

  • 0
Slavná Bizetova opera se po čtyřech letech vrátila do přímých přenosů z Metropolitní opery do kin. Sázka na osvědčené divácké hity se ovšem nemusí vždycky vyplatit. Zvlášť když je s čím srovnávat.

Když roku 2010 běžela v kinech projekce s Elinou Garančou a Robertem Alagnou v rolích Carmen a Dona Josého, dalo se o nich jistě debatovat. Ale oba ale jedineční. Ona coby chladná vypočítavá mrcha, on charismatický sunnyboy. Ona s hlasem spíše netypickým pro smyslnou cikánku, ale přesně sázející každou notu i každé gesto. On ve zpěvu sice ne zrovna ukázněný, ale schopný spontánně vřelého výrazu a s oporou v rodné francouzštině.

Dvojici, která je nyní nahradila, schází to hlavní: jedinečnost. Gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishviliová je díky svému tmavému zjevu a neméně atraktivnímu temnému hlasu s dunivými hloubkami teoreticky „klasická“ Carmen. Ale namísto přirozené živelnosti, jíž by se odlišila od dokonale stylizované Garanči, byla vidět spíše tvrdá práce a úsilí o živelnost. Aspoň před kamerou. A tóny ne vždy usedaly přesně.

Georg Bizet: Carmen

65 %

přenos z Metropolitní opery

1.listopadu 2014

Lotyšský tenorista Aleksandrs Antonenko, vybavený úctyhodně mocným kovovým hlasem, zpíval Dona Josého od začátku do konce jako zuřícího Otella. Jenže Bizet dal nešťastníkovi více odstínů. Když zpívá o sladkých vzpomínkách na domov v duetu s Micaelou, nebo ve slavné „květinové árii“, tak to znělo, jako když parní válec přejede přes francouzský květinový záhon. Antonenko navíc herecky působil až bezradně, takže drama vášně bylo hodně nucené.

Vypálil a odešel

Mnohem víc individuality a subtilnosti vnesla do produkce, kterou tentokrát dirigoval Pablo Heras-Casado, rumunská sopranistka Anita Hartigová jako jemná a kultivovaná Micaela a basbarytonista Ildar Abdrazakov. Ten na rozdíl od trochu fádního dojmu, který v minulém přenosu zanechal jako Mozartův Figaro, mohl tentokrát prostě přijít na jeviště, suverénně předvést krásnou barvu a techniku ve slavné „vypalovačce“ toreadora Escamilla a zase suverénně odejít.

Inscenace Richarda Eyrea, výtvarně pracující s arénou na točně, sice nevnucuje za každou cenu originální výklady, ale od minula se rychle okoukala. Anebo to prostě bylo tím, že celé představení patřilo k všednímu provozu, který zkrátka jede i v Metropolitní opeře.