V Praze jste byl už roku 1968 na pozvání Milana Kundery. Protestoval jste proti invazi?
V prosinci 68 už bylo pražské jaro zamrzlé a věc ztracená, ale existovalo něco, co přetrvávalo a co nás zajímalo: obrovský smysl pro humor, schopnost odolávat, ačkoli jsme viděli i mnoho rezignace.
Má se literát politicky angažovat?
Spisovatel má zodpovědnost výhradně vůči imaginaci a jazyku. Diktatury jej za to posílají do vězení a koncentráků, zaleží jim na imaginaci a slovu o to víc, oč lhostejněji je vnímá režim demokratický. Jinak má spisovatel svobodu, zda se rozhodne politicky angažovat, nebo ne.
Otevřel jste knihovnu Cervantesova institutu. Co pro vás znamená Cervantes?
Cervantes založil moderní román jako žánr žánrů, v němž se dá mluvit o všem, a který si tak žije i pět set let po něm. Mnohokrát se hovořilo o smrti románu, ale on se dál těší dobrému zdraví, ať se jakkoli mění vkus a doba.
Dělíte román do dvou skupin podle tradic: La Mancha a Waterloo. Můžete je vysvětlit?
Tradice La Manchy vychází z pokory vůči úžasné moci imaginace, která nahrazuje nedostatek zkušenosti. Proti tomu stojí tradice Waterloo, která se naopak opírá o zkušenost, o ekonomické a společenské reálie. Pojmenoval jsem ji Waterloo podle historické osobnosti Napoleona: vzoru ambiciózního hrdiny moderního románu, který se snaží o společenskou kariéru. Někdy i prostřednictvím zločinu, jako třeba u Dostojevského. Tito hrdinové jsou vzdáleni fantastickému, zázračnému světu, jaký si vymyslel don Quijote de La Mancha. A jako téměř všichni romanopisci mám i já něco z La Manchy i něco z Waterloo.
Svou poslední knihu Všechny šťastné rodiny charakterizujete jako "chórové vyprávění". Tradiční žánry nestačí?
Kde je hranice mezi skutečností a fantazií? To je velké románové téma, jež přináší Cervantes a s nímž zápasí všichni autoři. Koneckonců vše, co píšeme, existuje jen na papíře. Vytváříme paralelní skutečnost, bez níž se ta "pravá" nedá pochopit – není možné pochopit svět bez Hamleta či dona Quijota. V knize Všechny šťastné rodiny jsem se pokusil propojit rodinné konflikty s nepřítomnými hlasy mlčících mas, jaké žijí ve velkých městech – Mexiku, Limě, Paříži, Los Angeles. Existují tu lidé, které nikdy není slyšet, nikdy nejsou protagonisty. Jsou součástí velkého moderního chóru.
Latinskoameričtí spisovatelé často hledali národní identitu. Je to téma i ve 21. století?
Už nám starosti nedělá, víme, kdo jsme. V Latinské Americe se musíme naučit, co neumíme: respektovat politickou, rasovou, náboženskou, sexuální či mravní odlišnost.
Ve vašich knihách má jazyk téměř magickou moc. Souvisí to s dětstvím v anglofonním světě?
Vybral jsem si španělštinu, ačkoli mě vše svádělo k angličtině. Důležitý byl pobyt v Chile, kde jsem ve 40. letech zažil rozkvět nejlepší poezie básníků, jako byli Pablo Neruda či Gabriela Mistralová. Když jsem četl je a pak v Argentině Jorgeho Luise Borgese, řekl jsem si: "Tohle je můj jazyk." Angličtina má spisovatelů nazbyt, ve španělštině je stále hodně věcí, jež je potřeba říci.
