Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Carey je podmanivý tvůrce mýtů

  1:00aktualizováno  1:00
Australský spisovatel Peter Carey, od něhož tu nedávno vyšly dva romány, se v 80. letech zařadil mezi nejvýraznější postavy současné anglicky psané literatury. Další příklad toho, že oživení "anglického" románu přišlo z dřívějších kulturně okrajových oblastí bývalého britského impéria.

Od svých prvních povídkových knih (Fat Man in History, War Crimes), románu Bliss, Illywhacker až po poslední knihu My Life As a Fake se prozaik Peter Carey (1943) projevuje jako autor širokého stylového i tematického záběru.

V centru jeho zájmu zůstává Austrálie, především její minulost. Platí to i pro ony dva do češtiny přeložené romány - Oskar a Lucinda a Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy. Obě knihy získaly britskou literární cenu Booker Prize.

Je co závidět
Přestože destrukce kdysi nezpochybnitelných historických mýtů a vyprávění historie z dosud nepoužívaných hledisek jsou typické pro takzvanou postkoloniální literaturu, Careyho dílo je i v jejím rámci do jisté míry jedinečné.

Austrálii chybí zakládající historické příběhy, tak typické pro dějiny a literární tradice jiných zemí.

Carey se tento prostor snaží vyplňovat. Činí tak ryze současným způsobem - pomocí stylistické hry a ironie a zdůrazňováním literárnosti historických příběhů.

Jeho texty se však zároveň rozpínají do epické šíře a svým ustrojením odkazují na klasické romány devatenáctého století.

To je i případ románu z roku 1988 Oskar a Lucinda. Vypráví o milostném vztahu extravagantního anglikánského duchovního, jenž počátkem devatenáctého století přijíždí do Austrálie obracet domorodce na víru, a stejně tak extravagantní majitelky sydneyské sklárny.

V textu jen sporadicky narazíme na komentáře. Sebereflexe vyprávění, typická pro dnešní psaní, je v románu potlačena na nejnižší možnou míru. Vzniká příběh, který se tak říkajíc vpisuje přímo do historie, čtenář mu má plně věřit a nechat se jím naprosto pohltit.

Výsledný efekt vyprávění o dvou outsiderech, jejichž společná vášeň pro hru, sázení a hazard vrcholí stavbou a přesunem skleněného kostela přes australskou buš, může připomenout starší romány Gabriela Gárcii Márqueze či Salmana Rushdieho.

Carey však text nekoření magicko-realistickými prvky. Výjimečné barvitosti paradoxně dosahuje velmi úspornými prostředky: krátkými větami a originálními obrazy maximálně zhušťuje text; rychlým střídáním hlediska vypravěče, stručnými vnitřními monology či hnutím mysli jednotlivých postav dosahuje účinku, na který by romanopisec devatenáctého století spotřeboval několikanásobný počet stran.

Careyho styl může vyvolávat "jen divokou závist", jak to ve své recenzi Oskara a Lucindy vyjádřila renomovaná britská autorka Angela Carterová.

Australský bod nula
Pro Careyho jsou počátečním bodem australské historie osudy vyděděnců zavržených většinovou společností "zlatokopů" a obchodníků, jimž jde v nové zemi výhradně o hmotný zisk.

V Oskarovi a Lucindě autor originálně spojuje postavu prosťáčka a světce s postavou ženy disponující dnešními feministickými prvky. Příběh pak není jednoznačný: jejich dílo - onen bizarní skleněný kostel - je jakýmsi čirým zhmotněním myšlenky, která je zcela nepraktická, nemá dlouhého trvání a navíc je nositelkou zla.

Plán Oskara a Lucindy nakonec souvisí s jednáním větši- ny tehdejší australské společnosti - s honbou za ziskem, s přivlastňováním krajiny a s vraždami domorodců.

Román, v němž se neustále vrací motiv hry, končí dvojznačně. Jakýkoli kýžený počátek australské historie - řečeno jazykem Oskara Hopkinse - je nevyhnutelně spojen "s ďáblem, jenž našeptává snadno manipulovatelným duším".

Jánošík u protinožců
Mnohem přímočařejším pokusem o vytvoření historického mýtu je román z roku 2001 Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy. Ned Kelly je skutečná postava; žil v druhé polovině předminulého století.

V australském povědomí představuje typ zbojníka, který "bohatým bral a chudým dával". Carey považoval legendu o Nedu Kellym za literárně velmi málo využitou a jeho velmi ambiciózním záměrem bylo učinit z tohoto bandity australského Robina Hooda a navíc hrdinu, který by zastával historickou roli "prvního Australana".

"Jde o velmi konzervativní projekt, protože chci vyprávět příběh svého lidu," prohlásil Carey.

Jenže Careyho román spatřil světlo světa počátkem 21. století a s nevyhnutelnou ironií využívá prostředky známé z různých publikovaných "pravdivých příběhů" - ať jde o iluzi skutečných nalezených pamětí, často sepsaných na kousky papíru z vyloupených bank, či o imitaci Kellyho psaní, jež je plné chyb a stylistických prohřešků.

Překlad Dominiky Křesťanové celkem zdařile imituje neumělost "Kellyho jazyka" a zachovává emocionální hloubku vyprávění.

Careymu se totiž opět daří vytvořit jedinečný efekt - "Pravdivý příběh" nepochybně dosahuje intenzity historické legendy (včetně odvážného přirovnání Kellyho k americkému Thomasu Jeffersonovi) a svou zdánlivou jednoznačností a emocionálním nábojem získává čtenáře na stranu zbojníka.

Kellyův osud se jeví jako důsledek společenské nespravedlnosti, proti níž hrdina celý svůj krátký život bojuje. Vyprávění v první osobě bez přítomnosti jiných stanovisek a názorů jistě vyvolává v myslích australských čtenářů nejednoznačné emoce, neboť legenda Neda Kellyho se jednoznačnému hodnocení (jak ho nabízí Carey) vzpírá.

Neaustralský čtenář, který o Kellym nikdy předtím neslyšel, ocení v dnešních relativistických poměrech nebývalou sílu příběhu a barvitou evokaci australské krajiny a historie.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Motiv z obalu českého vydání knihy Otrok
RECENZE: Otrok se podobá dílu Paula Coelha. Chybí mu humor

Jak moc jsme otroky vlastních negativních myšlenek, obav, problémů, křivd a provinění? Útlý bestseller Otrok spisovatele Ananda Dilvara nachází prostřednictvím...  celý článek

Mladík si svítí v domě rodičů ve venezuelském městě El Calvario, ve kterém byly...
RECENZE: Blackout je drtivý a nepříjemně věrohodný návod, jak zničit svět

Češi už jsou také na červené, stojí na 11. straně depresivního románu Marka Elsberga Blackout. To znamená, že jsme bez elektřiny. Jen krátce poté, co stejný...  celý článek

Velká část děje knihy V šedých tónech se odehrává v sovětském gulagu.
RECENZE: Když musí dítě sát krev. Zulejku otroctví nezlomí ani v pustině

Rok 1930. Třicetiletá Zulejka, již v patnácti provdali za mnohem staršího muže, čtyřikrát porodila, ani jedna z holčiček se nedožila měsíce. Když ji se...  celý článek

Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?
Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?

Sehnat práci s dítětem se dá, jen se na to musí správně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.