Paradoxně v čele radikálů, kteří kvůli solidaritě se stávkujícími dělníky a protestujícími studenty tehdy své české kolegy připravili o slavné ceny, stál francouzský režisér Jean-Luc Godard. A právě Godard, který tenkrát osobně zničil promítací plátno, je letos v Cannes znovu, dokonce v soutěži.
Zatímco Miloš Forman, který nedávno zemřel, už bohužel neocení, že jeho snímek Hoří, má panenko v Cannes po půl století nakonec přece jen viděli. Promítal se při úterním zahájení, od půl desáté večer v letním kině na pláži jako posmrtná pocta oscarovému tvůrci.
Podobně je na tom Jan Němec, který canneský incident roku 1968 zaznamenal ve svém posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad, jehož premiéry se sám nedožil.
Už nemůže se svou osobitou jízlivostí okomentovat fakt, že letos festival uvádí v sekci klasiky alespoň jeho digitálně restaurované Démanty noci.
A konečně Jiří Menzel, který se stále zotavuje z těžké nemoci, může pouze z dálky přihlížet, jak si v zahraničních prodejích na filmovém trhu v Cannes povede slovensko-česko-rakouský Tlumočník, v němž ztvárnil jednu ze dvou hlavních rolí.
Kdežto jejich generační souputník Godard tu bude soutěžit už podvanácté. V hlavním programu předvede svou premiérovou Knihu obrazů, snímek uvozený mnohomluvným sloganem „nic než ticho, nic než revoluční píseň, příběh v pěti kapitolách, jako je pět prstů ruky“.
Dějiny nejsou spravedlivé. Český filmový zázrak pár měsíců po promarněné canneské šanci uťaly ruské tanky a symbolické opožděné holdy už na tom nic nezmění. Nanejvýš je lze brát jako náplast na trvalou bolístku: do hlavní soutěže Cannes se opět žádný český film neprobojoval.
Na druhou stranu nemá smysl čekat půlstoletí na omluvu. A pokud existuje filmařské nebe, baví se tu Forman s Němcem u skleničky pohledem na festival, který více než filmy prožívá procentuální zastoupení ženských režisérek či zřízení horké linky pro oběti a svědky sexuálního obtěžování.
