Olympic v roce 1966 (zleva Pavel Chrastina, Ladislav Klein, Petr Janda)

Olympic v roce 1966 (zleva Pavel Chrastina, Ladislav Klein, Petr Janda) | foto: Archiv Bestia

Byli jsme mladí a měli kliku, říká o období Želvy Petr Janda

  • 27
Skupina Olympic zahajuje v úterý 29. března v pražské Malostranské besedě unikátní sérii klubových koncertů Olympic Retro, na kterých bude chronologicky vzpomínat na svou historii. iDNES.cz hovořil s Petrem Jandou o období kolem debutového alba Želva.
Olympic: Želva (obal alba)

Na koncertě zazní především známé hity z alba Želva, vydaného v roce 1968. Na programu ale budou také původní písničky, které se na první dlouhohrající desku českého rocku nedostaly, a několik převzatých kousků například od Kinks či Rolling Stones. Olympic je měl v té době pouze v koncertním repertoáru. Jako host současné základní sestavy kapely vystoupí její tehdejší druhý kytarista a zpěvák Ladislav Klein. Ukázky, jak některé starší písničky Olympiku znějí v provedení současné sestavy, najdete na oficiálních webových stránkách kapely (www.bestia.cz/olympic) v sekci video, kde je čerstvě zavěšen koncert z pražského Futura z roku 2009.

Proč padla volba zrovna na Malostranskou besedu, ta přece zrovna vaším "domovským podnikem" nebývala?
Hledali jsme sál už na koncerty v roce 2009–10. Chtěli jsme to zkusit ve Spálené ulici v bývalým klubu Olympic, kde jsme začínali, ale tam je dnes malinké divadýlko, pro nás naprosto nevhodné. Nakonec jsme skončili ve Futuru, kde se hraje velmi špatně. Z Malostranské jsme dostali nabídku v říjnu, kdy jsem tam křtil cédéčko z muzikálu Ať žije rokenrol. Normální koncert by tam nemělo smysl hrát, tak jsem vymyslel tuhle procházku historií. Vše jsem srovnal do deseti večerů. Vystupujeme vždy každé poslední úterý v měsíci kromě prázdnin a v podstatě hrajeme písničky chronologicky tak, jak vyšly na deskách. V některých večerech budeme hrát dvě i víc desek dohromady.

Oprašovat starý repertoár znamená nejen vzpomenout si na hudbu, ale ve vašem případě také na texty. Učíte se je znovu zpaměti, nebo budete mít nějaký "tahák"?
Hudba mi nedělá problém, s texty je to horší. Učím se a uvidím, jestli je zvládnu bez taháku. Normálně tahák nepoužívám a bojím se, abych si náhodou nezvykl. Špatně se mi pamatují anglické texty, kterých tam taky pár zazpívám, protože kromě písniček z desek budeme hrát i náš někdejší další koncertní repertoár.

Jaký je to pocit, učit ty nejstarší písničky současné členy Olympiku?
Je to normální zkouška. Všechny písně neznají, ale jsou celkem svědomití a na zkoušky chodí připraveni.

Petr Janda v roce 1964

Budou se tyhle unikátní koncerty nějak zaznamenávat, ať už zvukem, nebo i obrazem?
Všechny koncerty budeme natáčet na kameru, pak vybereme z každého koncertu dvě až tři písně a všechno pak vydáme na dévédéčku. Zároveň pořídíme audiozáznam koncertu, který bude k dostání na flashce na dalším koncertě.

Želva je patrně vaší nejuznávanější deskou, s vašimi fanoušky se na ní nejspíš shodnou i ti, kdo pozdější Olympic "nemusí". Čím to podle vás je?
Byla to první československá rocková deska a byla hodně povedená, kvalitativně nezpochybnitelná. Přijala ji nejen tehdejší generace, ale do určité míry i ta současná. Když chtějí mladí něco zahrát, je Želva první, o kterou si řeknou. První náklad byl pět tisíc kusů. Točili jsme ji v roce 1967, tedy v době, kdy o nás páni v Supraphonu neměli ani tušení. Přesvědčil je náš tehdejší manažer Pavel Kratochvíl, aby si nás poslechli. Museli jsme celý aparát přitáhnout k nim do Mozartea.

V čem byla tehdejší pětičlenná sestava kapely nejsilnější?
Byli jsme mladí, chtěli jsme "to" dokázat a taky jsme měli kliku. Hráli jsme na tehdejší dobu výborně a generace té doby potřebovala taky svoje Beatles. Trefili jsme se do vkusu publika, aniž bychom o to nějak usilovali. Vlastně to šlo docela lehce.

V době Želvy byly dvě klíčové kapely české scény: Olympic coby "čeští Beatles" a Matadors neboli "čeští Rolling Stones". Podle vzpomínek pamětníků byly fanouškovské tábory dost znepřátelené. Jak to bylo mezi muzikanty? Kamarádili jste se s Matadors?
Jistě byly nějaké rivality, ale jen v mezích určitého soutěžení o to, kdo je nejlepší. Šimek s Grossmanem tento souboj podporovali vyhlašováním všelijakých soutěží a bylo to docela motivující. Matadoři byli skvělí konkurenti a vždycky jsme se snažili jim to na jevišti natřít. S muzikanty samotnými jsme neměli žádné problémy, normálně jsme spolu kamarádili.

Olympic v nahrávacím studiu v Paříži v roce 1968

Kterou písničku z období Želvy máte vy osobně nejraději?
Určitě Želvu, nejlépe charakterizuje dobu, ve které vznikla. Nesrozumitelný text dal tenkrát všem jasně najevo, že to bude prostě jinak než oficiálně. Mám ale rád i Snad jsem to zavinil já či Dědečkova ducha.

A je některá, kterou naopak rád nemáte a přesto ji zahrát musíte, protože bez ní by to nebylo ono?
Nemám takovou píseň. Všechny šlágry současně nehrajeme, různě je střídáme, chceme taky zahrát něco nového či pro nás muzikantsky zajímavého.

Vzpomínáte si na nějakou historku, kterou máte s tímhle albem spojenu?
Byli jsme na turné někde na Moravě kolem Olomouce, jeli jsme autobusem a náš tehdejší zvukař vyjídal celou půlku melounu lžící. Když meloun vyjedl, z ničeho nic posadil tu půlku melounu na hlavu nic netušícího Franty Čecha, našeho bubeníka. Ten se rozžhavil do běla a chtěl strašlivou ranou praštit opovážlivého zvukaře tím melounem. Jenže zapomněl, že autobus má nízký strop, takže se poranil a meloun se o strop roztříštil na malé kousky a z pomsty nebylo nic. Chrastina pak v písni Psychiatrický prášek napsal pro lidi nesrozumitelnou větu "... na hlavě meloun má... dejte mu prášek psychiatrický..."