Eekt těchto ilustrací umocňovala vydání s nažloutlým podtiskem.
Od narození tohoto výtvarníka (11. února 1905-1. července 1981) uplyne letos sto let. K jubileu vydal Knižní klub výpravnou monografii Století Zdeňka Buriana. Jejím autorem je Vladimír Hulpach (1935), který byl Burianovým spolupracovníkem v cizojazyčném nakladatelství Artia.
Není to první příspěvek k Burianovu životu a dílu - rodinné vzpomínky vydala jeho dcera Eva Hochmanová-Burianová, monografii mu věnoval Vladimír Prokop. Hulpachova knížka si neklade za cíl být kunsthistorickou studií, spíše se zaměřuje na umělcův život a dílo v kontextu doby a společenských proměn.
"Je to kniha o člověku, kterého jsem velmi dobře znal a s nímž jsem spolupracoval. Snažil jsem se tudíž o celkový pohled na jeho osobnost," podotýká Vladimír Hulpach, který je známý především jako autor literatury pro děti a mládež.
"Nemám ke Zdeňku Burianovi kritický vztah. Jeho ilustrace mě zcela uchvátily už jako kluka, dodnes si nedokážu představit lepší. Nesmírně si ho cením jako ilustrátora dobrodružné literatury, ale také knih týkajících se pravěku. Zároveň jsem ho poznal jako laskavého, skromného člověka - přitom jeho život nebyl jednoduchý, musel překonávat řadu překážek," vzpomíná Hulpach.
Prvním z oněch úskalí byla finanční situace rodiny, která Buriana nemohla dostatečně podporovat při studiích na Akademii výtvarných umění, kam byl tento rodák z moravské Kopřivnice přijat už ve svých čtrnácti letech - navíc rovnou do druhého ročníku. Komisi, v níž zasedali například Max Švabinský či Vojtěch Hynais, zaujal portrétem poloslepého starce a přihrblé stařeny stejně jako tématem kresleným zpaměti: kovářem při práci v záři výhně.
Nicméně po tvrdých třech letech, kdy si přivydělával jako portýr na nádraží, autor výkladových reklam či pomocník na stavbě, musel Zdeněk Burian studia opustit. Zároveň však našel uplatnění v Dělnickém nakladatelství Antonína Svěceného.
Burianova finanční situace se zlepšila až poté, co ukončil vojenskou službu a získal zaměstnání v podniku J. R. Vilímka, v němž vytvářel také ilustrace pro Humoristické listy, Malého čtenáře či Dobrodružný svět. Postupně o jeho tvorbu projevili zájem i další nakladatelé, mezi jinými i Toužimský a Moravec, pro něhož například Burian ilustroval cyklus Hrdinové vzdušných bitev.
I když Burianovy ilustrace kritika ve čtyřicátých a padesátých letech označovala za pouhé naturalistické řemeslo, většinu čtenářů ohromovaly - a vlastně ohromují dodnes. Nejen pro dramatičnost okamžiku, zachycení detailu a dokonalé řemeslné provedení.
Podíl na jejich úspěchu měla i umělcova snaha o přesnost a věrohodnost, ať už se projevovala v detailních znalostech válečné výzbroje (například ve svazcích o kapitánu Bigglesovi) nebo v rekonstrukcích pravěké přírody.
"To je možná moje prokletí. Stejně jako v knížce o Divokém západu musím mít přesný typ koltu z příslušného období, budu v pohádce o Plaváčkovi přemýšlet nejvíc o tom, zda hrdina převážel krále přes řeku na pramici, jole, anebo na jiném plavidle, ačkoliv o to vůbec nejde..," uvažoval Burian.
Jeho svědomitost dokládá i korespondence s Eduardem Štorchem, v níž se dožaduje ilustračních podkladů. Jak napsal v roce 1937: "S tím lumíkem jsem dopadl jako před časem, když jsem měl dělat životopis sobola; nenajdu ho už asi, a poněvadž nerad dělám takové věci z holé fantazie, vypustil jsem ho raději, než obrázek klamný, raděj žádný."
