"Beatnikům vlastně vděčíme za mnohé - za Dylana, Beatles, hippies, LSD, Woodstock, punk, za obnovení zájmu o ekologii a buddhismus, i za Kurta Cobaina," tvrdí Jean-François Duval v knize nazvané Bukowski a beatnici. Je to sice poněkud krkolomná zkratka, ale ne nepravdivá. Jedním ze styčných bodů beatniků se stal Charles Bukowski, od jehož úmrtí uplyne 9. března dvacet let. A při této příležitosti vydává Duvalovu publikaci nakladatelství Pragma.
Čtenáři jsou zvyklí řadit Bukowského díla v knihovně vedle Jacka Kerouaka, Lawrence Ferlinghettiho, Allena Ginsberga či Gregoryho Corsy, on sám však takové škatulkování nesnášel. A tvrdil, že má blíž spíš k punku než k beatnické generaci. "Nestál jsem o cestu, chtěl jsem psát a k tomu jsem potřeboval nějaký zdi," prohlásil Bukowski.
"Jsem na básnické vlně"
Duval sleduje osudy beatniků, rešeršuje, noří se do legend, které je obklopují, cituje dopisy či rozhovory. A ten spletenec vztahuje k Bukowskému. Mozaika osudů, která byla složená mnoha autory životopisů a monografií už stokrát, se odlišuje jen lehce. Vybočuje však přepisem padesátistránkového rozhovoru, který Duval s Bukowským vedl a který nazval Večer u Hanka doma. Přičemž Hank je spisovatelova celoživotní přezdívka. Místy to vypadá, jako by kapitoly předcházející rozhovoru napsal Duval jen jako úvod, v němž je nutné poskytnout čtenáři rámcovou znalost lidí, prostředí a idejí beatnické generace. Duval se ptá Bukowského na nejzákladnější otázky.
Odpovědi vypovídají o spisovatelově hluboké sebereflexi, moudrosti. Ať už jde o filmy, hudbu, ženy či alkohol. A zejména o vlastní tvorbu: „Jsem na básnické vlně a doufám, že to brzo skončí a já se dostanu k povídkám. Ale právě teď se dere ven jenom poezie. Nevím proč a nezjišťuju to, jdu s tím. Nikdy nic neplánuju, to, co musí ven, jde ven,“ říkal o svém tvůrčím přístupu. Duval připomíná, že geniální provokatér bývá svým významem srovnáván s Ernestem Hemingwayem.
Naděje - dotek humoru v ohni Čím víc lahví vína během dialogu vypijí, tím je hovor vážnější a hlubší. Bukowski připouští, že jeho styl je drsný a prostý, protože odráží tento svět: "Naděje je v doteku humoru, bez ohledu na to, co se děje. Dotek humoru v ohni, smích mezi plameny." A o sobě hovoří jako o jediném spisovateli, kterého čtou vězni. Psávali mu nadšené dopisy, jeho knihy si půjčovali z cely do cely. "Pro mě je to velká čest. Protože lidi v pekle je nejtěžší podvádět," tvrdí Bukowski.
