Dokument sleduje heavymetalovou legendu dva roky na cestách a očima Ozzyho Osbourna i jeho přátel a rodiny vypráví celý zpěvákův příběh.
Úvodní scéna, kdy natěšené publikum v hale střídají záběry na Ozzyho v zákulisí, vyzní jako největší možné klišé, ale vzhledem k tomu, že se filmem jako leitmotiv nese skutečnost, že slavný bouřlivák je v podstatě hrozně citlivý chlapík, má takový start své opodstatnění.
Ostatně, kde jinde by se fanoušci dozvěděli, že před výbušnou show si zpěvák musí dát pár minut na rotopedu. Tohle jsou však jen perličky, kterými se celý příběh prokládá. Vyprávěný je zčásti mluvícími hlavami, které ovšem zahrnují legendy od Roberta Trujilla z Metalliky po Paula McCartneyho, a zčásti pomocí archivních záběrů a fotek.
Začíná se dětstvím v chudé čtvrti poválečného Birminghamu. Ozzyho sestra líčí, že „šest dětí muselo sdílet jednu ložnici“, a Osbournův spoluhráč z Black Sabbath Geezer Butler připomíná, že v místě, kde oba vyrůstali, nebylo běžné mít horkou vodu nebo záchod v domě. Válkou zubožená Británie v celé své kráse.
Kdo není velkým znalcem osudů Ozzyho Osbourna, možná bude překvapený, že si zpěvák v osmnácti odseděl šest týdnů za vloupačku, při níž odcizil dva kabáty či dvacet párů punčoch. „Spousta dětí se tehdy dopustila nějakého zločinu a já taky, ale nebyl jsem v tom dobrý,“ vysvětluje zpětně. „Měli jsme tehdy tři možnosti – skončit ve vězení, makat v továrně nebo jít do armády,“ dodává původní bubeník Black Sabbath Bill Ward. A Ozzy rozhodně nechtěl do fabriky.
Rockovou hvězdou chtěl prý být od okamžiku, kdy poprvé slyšel píseň She Loves You. A poklonu mu vystřihl i Paul McCartney. „Poslouchat Black Sabbath dneska vám nepřijde nijak bláznivé, ale když začínali, bylo to mimo kategorie,“ tvrdí.
Následuje výčet násilností a jiných vylomenin s Black Sabbath i později na sólové dráze, tvůrci si neberou servítky a zvlášť období, kdy se z Osbourna stávala naprostá alkoholická troska, líčí s brutální otevřeností – očima a slovy hudebníkových dětí, které si tím musely projít s ním.
Zbytek je známá historie. Vyhazov z Black Sabbath komentuje Geezer Butler: „Mohli jsme si vyplakat oči, ale kdybychom ho nevykopli, přísahám, že by do měsíce byl mrtvý.“ Tragické úmrtí nového parťáka, kytaristy Randy Rhoadse, se zpěvákem zamávalo podobně jako smrt jeho otce. Divák se dozví, jak to bylo se slavnou utrhnutou hlavou netopýra nebo s potíráním hotelových stěn exkrementy. „Jsem úplně v pohodě s kaděním na záchodě,“ lakonicky dodává Tommy Lee z Mötley Crüe, jenž byl incidentu svědkem.
Spoluhráči vzpomínají, že Ozzyho pitky končily buď tím, že upadl do bezvědomí, anebo usnul. „To jsem odpadl s lahvičkou vicodinu v puse, nebo co?“ směje se po letech Osbourne nad starými fotkami.
To už je ovšem Osbourne po proměně, k níž ho dovedly až jeho děti, jež se samy zbavily svých závislostí. Je to paradox, protože obě Ozzyho rodiny dosvědčují, že byl asi nejhorším otcem na světě. Což on nepopírá. „Ozzy dospěl. Trvalo mu to déle než jiným lidem, ale povedlo se to,“ říká v závěru filmu jeho druhá žena Sharon.
Nabízí se srovnání s nedávno uvedeným dokumentem Lemmy o zpěvákovi kapely Motörhead. Ani jeden z nich se nesnaží ze slavných muzikantů dělat lepší lidi. Ozzy se ke svým průšvihům, pokud si je pamatuje, staví jako chlap. Snímek Bůh ti žehnej, Ozzy Osbourne je o trochu dokumentárnější, s filmem o Lemmy Kilmisterovi ovšem těžce prohrává na humor. Je otázka, kvůli čemu půjdou fanoušci do kina radši.
