"Čekají vás dvě hodiny tvrdého rocku, jaký jsme hrávali dřív," slibuje dobrou náladou a velkými slovy sršící kytarista The Scorpions Rudolf Schenker. "Bude to bouře energie, emocí a silných písní. Jsme přece především koncertní kapela. Máme za sebou spousty desek, ale stát před publikem, to je to nejlepší, co může rockového muzikanta potkat."
Jak zvládáte vystoupení v takových horkých dnech, jako jsou teď?
Když do toho dáte všechnu svoji energii, tak toho máte ke konci po krk a skoro se nemůžete hýbat. Ale kdybych si měl vybrat mezi horkem a deštěm, tak aspoň já osobně dávám přednost horku.
Už jsme o vás dlouho neslyšeli. Naposledy v roce 2004, kdy jste vydali album Unbreakable.
No právě! My jsme od té doby na permanentním koncertním turné. Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika. Teď jsme byli na Kypru, v Řecku a v Estonsku. A po Benátské noci jedeme přímo do Mongolska! Poslední rockem nepokořená bašta padne! Dvě stě tisíc lidí vyleze z jurt a bude s námi zpívat Winds Of Change!
A to už budete mít novou desku?
Kdepak, na nahrávání nebyl čas, i když písně už máme pohromadě. V říjnu se sejdeme ve studiu a nahrajeme je tak, aby v květnu 2007 byla deska na pultech. A vyřiďte našim fanouškům, že to bude návrat k tvrdému rocku!
Už vás nebavilo experimentovat?
Devadesátá léta naší hudbě nepřála. Nosil se pop rock, nebo naopak grunge, ale náš poctivý rock neletěl. Tak jsme zkoušeli různé postranní projekty. Na Eye II Eye jsme míchali metal s technem, udělali jsme také desku s filharmonickým orchestrem a záznam akustického koncertu. Něco se povedlo, něco míň. Svoboda je i v tom, že můžete dělat chyby. Ale hodně jsme se naučili.
Koncertujete už více než 35 let. To se dá ještě něčemu přiučit?
Pořád. Někde jsem slyšel, že rock’n’roll je jeden z mála oborů lidské činnosti, kde se starší učí od mladých. To je absolutní pravda.
Zatímco zpěvák a oba kytaristé zůstávají desítky let stále stejní, rytmická sekce se neustále mění. Kdo dnes doplňuje základní trio Matthias Jabs, Rudolf Schenker a Klaus Meine?
Čas utíká. Už je to deset let, co s námi hraje bubeník James Kottak. A asi před dvěma a půl roku se k nám přidal polský baskytarista Pavel Maciwoda. Udělali jsme konkurz na internetu, ale nikdo z uchazečů se nám nehodil. Pak mi jeden známý doporučil Pavla a ten při zkoušce zahrál přesně to, co jsme potřebovali, a přitom úplně jinak, než jsme čekali. Zvlášť při koncertech je pro nás velkou posilou.
Je zvláštní, že lidé dneska mají větší zájem o koncerty než o desky. V čem to je?
Protože dneska vám jen koncert dá stoprocentní hudbu. Za to může digitální nahrávání. To zničilo muziku, protože už nedostáváte plnou informaci. Dnešní nahraná hudba vám nabízí jen to, co máte slyšet, ale ne to, co máte cítit. Digitální záznam vám dá přesně to, co zvládnou vaše uši. Ale emoce vám počítač nezachytí. Já si třeba poslechnu novou desku System Of The Down. Jsem úplně hotový, jaká je to skvělá hudba. Ale po druhém poslechu se k ní už nevrátím. V sedmdesátých letech bych si takovou desku hrál dvacetkrát za sebou a neměl bych dost, protože analogový záznam by jí zachovával duši. Je to podobné jako s hamburgry. Jíš něco, co je připravené možná i z kvalitních surovin, ale není to opravdové jídlo. A lidi to cítí. A chodí na koncerty, protože ty jediné ještě zůstávají opravdové.
