RECENZE: Tenorový trůn je příliš vysoko. Poznal to další uchazeč

Amerického tenoristu Bryana Hymela na počátku kariéry provázel slogan „nový král vysokých c“, s nímž do Prahy přijel už před třemi lety. Teď se vrátil, ale vlastně jen proto, aby se ukázalo, že ani on si korunu asi nenasadí.

Bryan Hymel a Irini Kyriakidou na koncertě v Obecním domě | foto: Jiří Vaněk

Ve světě k sobě Hymel před nějakou dobou obrátil pozornost úspěšnými záskoky, především v Berliozových Trójanech v londýnské Covent Garden i newyorské Metropolitní opeře. Své možnosti ukázal i na CD, natočeném za doprovodu PKF – Prague Philharmonia.

To, co na jeho zpěvu upoutávalo, byla příroda. Mocný hlas, mladistvá síla a energie, která ho přenášela přes technicky obtížné árie, méně už schopnost nějak vyjadřovat jejich obsah. Nicméně co není, může nakonec vždy ještě být. Jenže pěvec se nejspíš spolehl právě jen na přírodu a než se jeho hlas mohl technicky „usadit“, vrhl se do víru těžkých rolí na velkých scénách.

Bryan Hymel, Irini Kyriakidou

50 %

Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Rastislav Štúr

Smetanova síň Obecního domu, Praha, 27. března 2019

Když ve středu v Obecním domě zpíval slavné tenorové „vypalovačky“, jako jsou árie z Cileovy Arlézanky, Ponchielliho Giocondy, Leoncavallových Komediantů, Verdiho Aidy, Mascagniho Sedláka kavalíra, ale i Prince z Dvořákovy Rusalky nebo přídavkový hit Nessun dorma, hlas už zdaleka nefungoval sám o sobě a mladistvá síla se měnila v namáhavé vzpírání tónů. Člověk už nevnímal jako předtím atraktivní hlas, ale labilní intonaci, drsný zvuk a uniformní forte, které se nedá pokládat za práci s frázemi. Asi ne náhodou začal Hymel v poslední době své závazky na světových scénách odříkat. Smutný paradox s ohledem na jeho dřívější vlastní záskoky. Vzhledem k tomu, že mu stále ještě není čtyřicet a jeho kariéra by teprve v dalších letech měla spět k vrcholu, je to varovné.

Lepší dojem zanechala a aspoň průměrné hodnocení zachránila jeho manželka, řecká sopranistka Irini Kyriakidou, a to hlavně v áriích, které svědčily jejímu sice nijak pozoruhodnému, ale přece jen příjemnému menšímu sopránu. Šlo například o Liù z Pucciniho Turandot nebo přídavek O mio babbino caro z Pucciniho aktovky Gianni Schicchi. Pokoušela se i o Rusalku, ale boj se slovy se přenesl i na boj s tóny, které se nenesly do hlediště, zvlášť když Janáčkova filharmonie Ostrava pod taktovkou Rastislava Štúra hrála celý večer spíš hlasitě než citlivě. Tento večer z řady operních recitálů, které pořádá agentura Nachtigall Artists, nepatřil k nejpovedenějším.