RECENZE: Bryan Adams je pořád trochu rockerem. Díky bohu

Bryan Adams se po předchozí nahrávce Get Up, na níž spolupracoval s Jeffem Lynnem a která byla takřka rokenrolová, vrací po pěti letech s deskou Shine a Light. Jeho čtrnácté studiové album je žánrově barevnější, ale ve chvílích, kdy se Adams drží posledně nalezené rockovější polohy, se jeho úroveň zvedá.

Bryan Adams (O2 arena, Praha, 5. října 2016) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Asi největší popina v podobě duetu s Jennifer Lopezovou, která by z logiky věci měla být hlavním tahákem, zanechává spíš rozpačitý dojem. Ne že by na skladbě That’s How Strong Our Love Is bylo něco zásadně špatně, jen prosviští a nezaujme. Vyloženě drásavě působí balada Talk to Me, kde jsou bicí ve slokách zabalené do takového dozvuku, že znějí, jako by se bubeník zpožďoval. A to nechce poslouchat nikdo.

Shine a Light

75 %

Autor: Bryan Adams

Úvodní a titulní píseň je věnovaná zpěvákovu loni zesnulému otci a vedle Adamse se na ní podílel také hvězdný písničkář Ed Sheeran. Je to prima rozjezd, ale následující, možná méně zásadní skladby přinášejí posluchači mnohem víc zábavy.

Třeba Part Friday Night, Part Sunday Morning zní tak, že by klidně mohla vyjít už na předchozí desce. A i text o dívce, která je „zčásti páteční večírek, zčásti nedělní ráno“ a „někdy svatá, někdy hřešící“, představuje rokenrol v celé podstatě.

Driving Under the Influence of Love zase připomíná zlobivější Beach Boys, byť si Adams vystačí bez jejich vyhlášených košatých vokálů.

Bryan Adams si po desetiletí udržel popularitu i schopnost psát hity. Nikdy příliš nepodléhal touze být hudebně aktuální, takže se dá říct, že na jeho nahrávkách posluchač najde hudbu dostatečně povědomou, v případě písně All or Nothing, kde je úvodní riff ne snad ukradený, ale jakoby odvozený od slavné Highway to Hell od AC/DC, snad povědomou až příliš. Za povšimnutí stojí skladba Don’t Look Back, kde si Adams dopřává pořádný rockový chraplák.

Bryan Adams - Part Friday Night, Part Sunday Morning

Celkově se nahrávka nese spíše ve středním až rychlejším tempu, ale přímočarost a tah na branku, který dal Jeff Lynne minulé skoro oldies desce, tu chybí. Díky většímu žánrovému rozptylu album nedrží tolik pohromadě. Prostě a jednoduše, vzhledem k tomu, jaké byla deska Get Up zjevení, Shine a Light tu laťku trochu podlézá.

Největším úletem ve striktně autorském pojetí nahrávky je závěrečná Whiskey in the Jar. Irská lidová dupárna odehraná jen s akustickou kytarou a foukací harmonikou ve stylu raného Boba Dylana se tu zjeví jakoby navíc. Ale vzhledem k tomu, že skvělé minulé album uzavíraly hned čtyři akustické verze nebo skoro dema tehdy nových písní, dá se jedna notně obehraná skladba prominout.