Vidíte-li Belgii s jejím jazykovým, kulturním i správním rozlomením mezi Valony a Vlámy jako labyrint, čím je pro vás Brusel?
Brusel jsou dvě duše v jednom těle. Na jedné straně kosmopolitní, evropský. Na druhé straně až sousedsky domácí, vlastně nevnímající budovy Evropské unie za rohem.
Nudnou architekturu administrativních budov lze přehlédnout. Ale co udeří do očí, je způsob, jakým jste si "poradili" se starou zástavbou. Z velké části zmizela.
Vždyť já jsem napsal knihu, která se jmenuje Ubohý Brusel! Těžko vysvětlit, odkud vlastně v 60. letech, kdy mnohé cenné stavby vzaly zasvé, pramenila ona arogance ke starší architektuře.
Nějaké příčiny ta destrukce mít musela...
Snad to byl souběh ekonomického rozmachu s podivným vkusem celé jedné generace. Rychlý hospodářský růst umožnil rozmach nové výstavby. Bohužel právě v době, kdy se na architekturu 19. století včetně secese, která právě v Bruselu nastoupila nejdřív, hledělo s despektem, takřka s opovržením. Takže do sutin šly i secesní skvosty, třeba Lidový dům architekta Victora Horty.
V Praze máme velmi podob-né zkušenosti...
Ano, ale přesto si myslím, že jestli jsme na Západě mohli komunistickým zemím něco závidět, tak to, že nebyly dost bohaté, aby se takto plošně vrhly do bourání starého a stavění nového, vesměs však ošklivějšího.
A byl jste se někdy podívat na našem venkově, v menších městech?
Takto dobře vaši situaci neznám. Ale když jsme u toho, i belgický urbanismus degradoval - ostatně jedna z kapitol mého Labyrintu se téhle otázce věnuje. Dříve úhledná krajina je teď vyšperkována nekonečnými nesourodými domky; jako by si každý mohl postavit, co a kde ho napadne.
Vy v Belgickém labyrintu dokonce tvrdíte, že touto uniformní ošklivostí trpí celá Evropa.
Tím myslím spíše výsledky onoho stavebního úsilí 50. a 60. let. Například Rotterdam a Drážďany musely být po válce, kdy byly srovnány se zemí, prakticky postaveny znovu. A výsledek? Bohužel stejně odpuzující. V Rotterdamu si připadáte stejně, jako když stojíte v Drážďanech na jedné z tamních ošklivých hlavních tříd.
Přesto se zdá, že v Bruselu se situace za posledních několik let obrací k lepšímu. Budovy, které přežily stavební boom, se renovují. Secese se vrátila do života města. Procitli úředníci, anebo si to vynutili občané?
Jedno šlo s druhým. Myslím, že zájem veřejnosti vyvolal i větší pozornost oficiálních míst. Jako by všichni postupně pochopili, že na starší architektuře přece jen něco je. A jsem mile překvapen, že ten občanský tlak táhnou mladí lidé. Brusel sice asi vždy zůstane trochu zmatený: jazykově, společensky i architektonicky. Ale bezhlavě bourat se už - doufám - nebude.
Brusel jsou dvě duše v jednom těle. Na jedné straně kosmopolitní, evropský. Na druhé straně až sousedsky domácí, vlastně nevnímající budovy Evropské unie za rohem.
Nudnou architekturu administrativních budov lze přehlédnout. Ale co udeří do očí, je způsob, jakým jste si "poradili" se starou zástavbou. Z velké části zmizela.
Vždyť já jsem napsal knihu, která se jmenuje Ubohý Brusel! Těžko vysvětlit, odkud vlastně v 60. letech, kdy mnohé cenné stavby vzaly zasvé, pramenila ona arogance ke starší architektuře.
Nějaké příčiny ta destrukce mít musela...
Snad to byl souběh ekonomického rozmachu s podivným vkusem celé jedné generace. Rychlý hospodářský růst umožnil rozmach nové výstavby. Bohužel právě v době, kdy se na architekturu 19. století včetně secese, která právě v Bruselu nastoupila nejdřív, hledělo s despektem, takřka s opovržením. Takže do sutin šly i secesní skvosty, třeba Lidový dům architekta Victora Horty.
V Praze máme velmi podob-né zkušenosti...
Ano, ale přesto si myslím, že jestli jsme na Západě mohli komunistickým zemím něco závidět, tak to, že nebyly dost bohaté, aby se takto plošně vrhly do bourání starého a stavění nového, vesměs však ošklivějšího.
A byl jste se někdy podívat na našem venkově, v menších městech?
Takto dobře vaši situaci neznám. Ale když jsme u toho, i belgický urbanismus degradoval - ostatně jedna z kapitol mého Labyrintu se téhle otázce věnuje. Dříve úhledná krajina je teď vyšperkována nekonečnými nesourodými domky; jako by si každý mohl postavit, co a kde ho napadne.
Vy v Belgickém labyrintu dokonce tvrdíte, že touto uniformní ošklivostí trpí celá Evropa.
Tím myslím spíše výsledky onoho stavebního úsilí 50. a 60. let. Například Rotterdam a Drážďany musely být po válce, kdy byly srovnány se zemí, prakticky postaveny znovu. A výsledek? Bohužel stejně odpuzující. V Rotterdamu si připadáte stejně, jako když stojíte v Drážďanech na jedné z tamních ošklivých hlavních tříd.
Přesto se zdá, že v Bruselu se situace za posledních několik let obrací k lepšímu. Budovy, které přežily stavební boom, se renovují. Secese se vrátila do života města. Procitli úředníci, anebo si to vynutili občané?
Jedno šlo s druhým. Myslím, že zájem veřejnosti vyvolal i větší pozornost oficiálních míst. Jako by všichni postupně pochopili, že na starší architektuře přece jen něco je. A jsem mile překvapen, že ten občanský tlak táhnou mladí lidé. Brusel sice asi vždy zůstane trochu zmatený: jazykově, společensky i architektonicky. Ale bezhlavě bourat se už - doufám - nebude.
