RECENZE: Bruno Mars není jen kluk z Bravíčka. Prahu pomiloval hudbou

Slovní spojeni dobrý pop se příliš často používá a zneužívá, takže pak nepůsobí tak výjimečně, jak by si zasloužilo. Přitom tuzemskou koncertní premiéru Bruna Marse vystihuje dokonale.

Osmadvacetiletá hvězda z Havaje miluje živou hudbu. A od soulu přes funk až k reggae ji umí předvést s tak neodolatelnou lehkostí, že do světa jeho “obyčejných” písniček o lásce nemusel v plné pražské O2 aréně nikoho vtahovat. Kolem publika jej vystavěl s citem, energií i vtipem tak, že nebylo cesty zpět. A i kdyby, nikdo ji nehledal.

Bruno Mars - Moonshine Jungle Tour

90 %

Praha, O2 aréna, 6.11. 2013

Předskokan: Mayer Hawthorne

Přestože byl jeho koncert poměrně krátký, šlo o poměrně vyčerpávající lekci z muzikantství, ve které těch pár pódiových efektů, ohňů a rachejtlí bylo skoro navíc. Už při otvírací dupárně Moonshine a následující Natalie se ukázalo, že do Prahy nepřijel jen nějaký idol šestnáctek známý z rádií a Bravíčka, ale skvělý zpěvák, autor a interpret, který ve své muzice chytře čerpá z minulosti a umí ji efektně proměnit v přítomnost. 

Muzikanti, které shromáždil ve své kapele, navíc dávají jeho skladbám život nejen energickým hraním, ale i neustálým pohybem; choreografií, která působí promyšleně a přitom vlastně bezděčně. Úvodní vzkaz "přijeli jsme, abyste se hýbali, abyste tancovali, abyste se potili a abyste se zvedli ze svých sedadel," taky vzalo publikum za své už po druhé písničce a neusadilo se až do konce.  Podobně jako rozlítaná, ale přesná dechovo-vokální sekce.

Hned v několika okamžicích se atmosféra koncertu blížila čisté euforii, která výmluvně obhájila i průhlednou naivitu některých Marsových textů.  Když s ním hala zpívala hit Marry You, byla jeho vsuvka o Praze, kterou si "chce vzít", skoro nepostřehnutelná, ale o to milejší. Hlavně ale Bruno Mars i v téhle písni ukázal, že není jen nějakým slušným zpěvákem ze studia. Ale že pro pódium se narodil a i v náročných pasážích ho umí zcela ovládnout tancem i dokonalým a přesto přirozeným zpěvem. To, jak dokázal z jemných falzetů na svůj vysoký hlas přitlačit v soulové It Will Rain, bylo obdivuhodné, stejně jako lehkost s jakou pak přiměl publikum zpívat věčnou otázku "do you love me", na níž odpovídal  frackovsky bezprostředně: no jasně. 

Svižné tempo celého koncertu Mars a jeho kapela bezděčně gradovali muzikatskými fóry, jakým bylo ztišení a efektní nástup v Runaway Baby či finále bezstarostného reggae The Lazy Song, ze kterého si kapela dělala bezostyšnou legraci vložením "tréninkové" pasáže z filmu Rocky a závěrečnými vokálními harmoniemi. 

Podívejte se na celý koncert Bruno Marse z května letošního roku:

Pohled na hodinky v tu chvíli napověděl, jaká nakonec bude největší slabina koncertu - totiž že po dvou deskách ještě Bruno Mars nemá dost materiálu, aby halovou show dotáhnul v nastaveném tempu. Od předposlední Grenade začaly být některé vtipy přeci jen zdlouhavé a zbytečně roztahané písničky ztratily na úsečnosti, kterou kapela "napumpovala" úvod. Estrádní představovačka muzikantů ve stylu Možná přijde i kouzelník byla vyloženě navíc.

Což neznamená, že by tím skvělému koncertu nějak zvlášť spadnul řetěz a finále nebylo efektní. Se sborově podanými hity Just the Way You Are, Locked Out of Heaven a Gorilla by to ostatně ani nebylo možné. V tu chvíli už totiž bylo jasné, že Bruno Mars v Praze dokonale potvrdil svou pověst úřadujícího popového prince.