Autobiografie slavných muzikantů či zpěváků si bývají podobné jako vejce vejci – dětství, dospívání, první kontakt s muzikou, zatím jen pasivně, coby posluchač. Následují nesmělé pokusy o zpěv či hraní, první kapely, zkušebna, hraní po hospodách pro pár nadšenců a posléze vstup do první ligy.
Kniha Co dělá tenhle knoflík? od frontmana kapely Iron Maiden je formálně vystavěná podobně, ovšem Bruce Dicksinson je Brit a nadto velmi dobrý psavec. Čili mu se sepisováním memoárů nemusel pomáhat nějaký stínový autor, to zaprvé. Zadruhé – díky ostrovnímu smyslu pro suchý a sebeironický humor jde o velmi vtipnou a zábavnou četbu beze stopy jakékoli metalové zaťatosti a urputnosti.
Dickinson nikdy nebyl prototypem superhvězdy s hlavou v oblacích, působil spíš vždy jako kámoš odvedle, který shodou okolností zpívá v jedné z největších heavy metalových skupin všech dob.
Tak se prezentuje i na stránkách svého životopisu, sází jednu zábavnou historku za druhou – ta s „vylepšenými“ fazolemi, která měla za následek vyloučení ze školy, opravdu stojí za to, hraje si se slůvky a nešetří vtipnými přirovnáními. Čteme-li jeho postřehy z fungování britského internátního školství, vzpomeneme si na Harryho Pottera zkombinovaného se Smyslem života od Monty Python.
Britský humoristický národní poklad je ostatně zmiňován na několika místech – když Dickinson dělal jeden z prvních konkurzů na zpěváka, na jednu stranu kazety nahrál ukázky svého zpěvu, na druhou vybrané skeče Monty Python. Prý pro zasmání, kdyby kapelu jeho zpívání nezaujalo. A když o několik let, strhujících koncertů a klasických alb později točili Iron Maiden klip ke skladbě Can I Play With Madness, přizvali si do hlavní role Grahama Champana.
Nadsázky a sarkasmu se zpěvák nezříká ani při popisu svého boje s rakovinou. Zvážní pouze ve chvílích, kdy se vydává z pocitů z návštěvy Osvětimi nebo z koncertu ve válečném Sarajevu v roce 1994.
Co dělá tenhle knoflík?Bruce Dickinson překlad: Martin Vondrášek Cosmopolis, 2021, 336 stran |
Jak věrní fandové Iron Maiden vědí, Dickinson je také autorem humoristických románů o lordu Iffym Boatraceovi, nadšeným šermířem a pilotem.
O všem píše se stejnou vášní jako o muzice. Čemu se vyhýbá, je soukromí. V doslovu přiznává, že se cíleně rozhodl nepsat o vztazích, dětech, rozvodech; některé místnosti zkrátka nechává zavřené.
Není to a ani neměla být komplexní zpěvákova autobiografie. Spíše máme co do činění se čtivým průletem dosavadní dráhou výrazné osobnosti s mnoha zájmy i talenty.
A mimochodem, vzkaz pro překladatele či redakci: zakladatel Deep Purple se jmenuje Ritchie Blackmore. Druhé „o“ v příjmení tam opravdu nemá co dělat.
