Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Brodští: Tátu už svět strašně štval

aktualizováno 
Byla sobota, kolem poledne, když jsem volal Markovi. Jeho hlas zněl zvláštně, zastřeně. Poptal jsem se, jaký byl večírek. „Před chvílí se mi zastřelil táta...“ Znovu jsme spolu mluvili, už ve třech, po delší době. Sourozenci Tereza a Marek Brodských vzpomínali na svého slavného tatínka. Chvílemi mluvili oba, doplňovali se, chvílemi hovořil sám Marek. Byl to osobní, intimní rozhovor, umožněný dlouholetou známostí.
Marek Brodský a Tereza Brodská

Marek Brodský a Tereza Brodská. | foto: Michal SváčekMF DNES

Proč myslíte, že to váš otec udělal?
Jak jsme tátu znali, tak si myslíme, že důvody byly dva. Za prvé to byl člověk, který svůj život prožil velmi elegantně a hrozně se obával neelegantního finále. Nechtěl být ani blízkými, natož médii přistižen v situaci pro něj nedůstojné, kdy se necítí ve formě nebo si je dokonce vědom, že v ní není. Zažil to u některých svých kolegů a vyvolávalo to v něm strašlivou hrůzu. No, a navíc už se bál i špitálů.

Ale vždyť se do nemocnice vždycky těšil jako na dovolenou.
To, že se tam těšil, souviselo s jeho proslaveným kremačním humorem...

Jak se projevoval?
Marek: Už když mi bylo patnáct a říkal jsem mu, že mám pro něj k Vánocům skvělou desku, tak mě prosil, ať to není ta dlouhohrající, protože tu už by nestihl, a rád sedával u ústředního topení, aby si prý zvykl na kremaci, a takhle to jelo pořád...

Vraťme se k té nemocnici...
Když tam byl naposledy, tak lékaři usoudili, že o smrti najednou mluví nějak jinak. Jejich odhad byl asi správný, ale řešení už možná ne. On byl přece jenom zvyklý ležet na tom svým nadstandardním pelíšku a najednou ho zavřeli na psychiatrii, kde bylo ve dveřích takový to okýnko jak u vězeňské cely, zamřížovaná okna, a když spolkl prášky, tak sestřička chtěla, aby vyplázl jazyk, že je opravdu spolkl. Trvalo dva dny, než jsme ho dostali zpátky. A to pro něj byl tak ponižující a  nedůstojný zážitek, že po propuštění o tom všem dennodenně vyprávěl. Najednou se strašně bál, že by se ještě někdy do špitálu vrátil a mohl by natolik nebýt ve formě, že by se ta situace opakovala. Což pro něj bylo naprosto nepřijatelný. Strach člověka, který se opravdu za svůj život stydět nemusel, že by si to tím finále zkazil.

Vy jste také často říkali, že ho už tenhle svět dost štval.
Strašně ho štval. Táta si ráno přečetl noviny a otrávilo mu to celej den. A večer se kouknul na zprávy a otrávilo mu to celou noc. Pro něj se tenhle agresivní svět stával nesrozumitelným a nepřijatelným, počínaje možná něčím zdánlivě bezvýznamným, jako je bulvární Blesk a Super, přes řádění všelijakých Langerů, Grebeníčků a spol., až po to, že možná dvě třetiny zeměkoule nemají co jíst nebo spíš žrát, abychom použili jeho slova. To všechno už mu bylo na obtíž.

Proč myslíte, že tak často mluvil o smrti? Zdá se vám, že se jí bál?
Vlastně mluvil o životě, jehož je smrt neoddělitelnou součástí. Bál se možná umírání, nikoliv smrti. Tudíž když důstojný život, tak důstojná smrt.
Marek: Táta byl vždycky pyšnej na to, že je považován za Žida, přestože nebyl. Ale občas vyprávěl, že by chtěl být Indián. Vlastně jsem si to připomněl až při setkání s pohřební službou. Víš, najednou se ocitnete v prostředí, které opravdu neznáš, a já si říkal: „No jo, vždyť severoamerický Indiáni tuhle instituci asi neměli.“ Tak mě napadlo, že jak my už jsme civilizačně poškození a máme to sepětí s přírodou hodně poničené, tak už neumíme dělat ta indiánská rozhodnutí jen tak a potřebujeme k tomu nějakou pomůcku. Tak si to prostě vysvětluju. 

Marek Brodský

Syn Barbory a Vlastimila Brodských se narodil 19. května 1959 v Praze. Je velice všestranný, uplatnil se jako herec, výtvarník, hudebník, animátor, novinář. Jako herec dostal první roli ve filmu Dneska přišel nový kluk, v televizi se objevil například v seriálu Zlá krev. Nejvíc ho proslavila komedie Rozpuštěný a vypuštěný. V hudební skupině Nahoru po schodišti dolů band, kterou založil, hraje na bicí a skládá texty.

Mimochodem, byť je to možná nepatřičné, a byl bych nerad, kdyby to někomu připadalo nevkusné, ale vzpomněl jsem si na tu slavnou scénu z filmu Malý velký muž, jak ten starý náčelník se rozhodne, že jde umřít, a odejde na kopec, tam si lehne, že teda umře, a ráno v tom strašlivým slejváku, úplně promoklej, jde zase domů do toho svýho stanu naštvanej, že se to nepovedlo. Ani táta nemohl jen tak odejít do sadu a tam si z vlastního rozhodnutí umřít, tak si to pojistil.

A nebyl v tom taky smutek, že z té slavné herecké generace už zbyl jen on sám?
Tenhle problém měl. Oni buď odcházeli, nebo se dostávali právě do té situace, které se táta obával. A takhle to fungovalo i na té chalupě, kde ta jeho původní parta už taky nebyla. I když měl samozřejmě nové kamarády, třeba takovej bulvárem propranej pan Chochola, přezdívanej Kvaki, se o tátu staral až do posledního dne. A týkalo se to samozřejmě i jeho kolegů. On v té své generaci vlastně zůstal sám.

Ale pak byli opravdoví kamarádi, jako třeba Karel Houska z Vinohradského divadla. To bylo opravdu intenzivní a dokonalý přátelství, takový hodně prorostlý. Byl to takový ten životní kámoš - a ten Karel před lety umřel. Až najednou na Babím létě znovu potkal takového kamaráda ve Standovi Zindulkovi. A Standa ho najednou na chvíli rozsvítil a zase jeli ty děsný vzájemný invektivy s tou kamennou tváří, takovou tu nepřenosnou srandu, která funguje jenom při velikém souznění.

Táta se nahoře nad tím musí válet smíchy

Všímali jste si vůbec v těch prvních dnech, jak na smrt vašeho táty reaguje třeba televize?
První večer jsme to v televizi sledovali, protože ty věci vám tak rychle nedoklapnou. Chvíli trvá, než si uvědomíš, co se opravdu stalo, že vlastně nemáš tátu.

Postřehli jste, co z té smrti dělá bulvární tisk?
Informace jsme získávali jen zprostředkovaně, když nám to lidi volali. Samozřejmě, že čím víc to sílilo a čím větší odpornosti to byly, tak se nás naprosto zděšeně ptali: „Proboha, co s tím budete dělat?“ A o to víc jsme si uvědomovali, jak jsme úplně bezmocní, jak prostě nejde udělat nic. Že se nejde bránit.

Tereza Brodská

Narodila se Janě Brejchové a Vlastimilu Brodskému 7. května 1968. Od svých šesti měsíců žila u maminčiny sestry a domů se vrátila, až když jí bylo šest. Když jí bylo třináct, rodiče se rozvedli. A v sedmnácti odešla z domova. Hrála například ve filmech Vlastně se nic nestalo, Citlivá místa, Konec básníků v Čechách, Všichni moji blízcí, Má je pomsta, Dvojrole. Dvakrát získala Českého lva: za nejlepší ženský výkon v hlavní roli ve filmu Dvojrole a za vedlejší roli v Má je pomsta.

Co bylo tou poslední kapkou?

Těžko říct, jestli to je něco konkrétního. To se prostě vrší a najednou už to nejde.
Marek: Když si přečtu, že unáším a schovávám pistoli, tak je to ještě sranda, ale když už si prý odmítáme vyzvednout tatínkovu urnu a necháváme ji ve skladišti, tak to už se přece musí zvednout žaludek každému normálnímu člověku.

A jak to bylo s tou pistolí? Marek ji údajně odnesl z místa činu a kdesi schoval...
Marek: Nikdy nevíš, jestli je to spekulace jednoho šílence, nebo princip tiché pošty. Policie tam logicky jezdila s detektorem kovu a hledala nábojnici, ale protože v zemi byla spousta různých železných předmětů, tak jim to hvízdalo v jednom kuse a nenašli nic. Ale tohle není moc zajímavá historka. Když se nenalezená nábojnice změní v pistoli, kterou já tajně někde zakopávám, tak už je to docela vzrúšo, ne? Já jsem tu pistoli viděl jednou jedinkrát, asi před pěti lety.

Taky se hodně psalo o tom, že jste veřejnosti zakázali přístup na pohřeb...
K tomu se vyjádříme strašně rádi, protože je klidně možné - což už nikdo nezjistí - že máme nějaké máslo na hlavě. Dneska už se nikdo nedopátrá, kdo zapomněl někomu něco říct, kdo zapomněl, že mu řečeno bylo, a tak dále. To už nikdo neví. Táta si obřad přál „na severu“ a kapacita obřadní síně v České Lípě byla velmi omezená. Chtěli jsme, aby se po našem odjezdu mohli přijít lidi s tátou rozloučit.

Když jsme odjeli a dodatečně jsme zjistili, že se obřadní síň uzavřela a že tam lidi nemohli, tak nás to opravdu hodně šokovalo. Tohle se nějak zvoralo, a pokud má někdo pocit, že v té situaci a v těch souvislostech, ve kterých jsme se nacházeli, bylo naší povinností to ohlídat, tak pak se jim moc omlouváme, protože si samozřejmě strašně vážíme, že tam přijeli.

Ani v tu chvíli jste neměli touhu se k tomu vyjádřit?
My jsme se k tomu nechtěli vyjadřovat zbrkle, protože nechceme být zlí. Byli jsme naštvaní, nebo spíš zoufalí, a emoce nejsou dobrý rádce. Samozřejmě, za normálních okolností v nás ti paparaziti nevzbuzujou zlost, spíš lítost. Ono to taky není lehké žít bez jakýchkoliv zásad, s vědomím, že nic neumím a denně si to připomínat při ohlodávání těch, co se alespoň snaží něco umět.

A navíc se ještě dneska to propojení bulváru a showbyznysu posunulo do pro nás nesrozumitelných dimenzí. Strašná spousta všelijakých lidí, a nejen chronický rautaři, kteří vlastně nic jiného ani nedělají, tyhle plátky hrozně potřebujou. Oni jsou šťastní, když o nich píšou, a je jim jedno co - jestli mají novou milenku nebo jenom řídkou stolici, protože jim to umožňuje zůstat na takovém tom jakoby jejich výsluní.

Zaznamenali jste, že by se po těch článcích změnilo chování okolí?
Jo, zhoršovalo se to den ze dne, někteří lidi přestali odpovídat na pozdrav.
Marek: A to jsem měl ještě tu kliku, že jsem vidět míň než sestra, která na tom byla daleko hůř a které chodily opravdu hodně odporné anonymy od vášnivých čtenářů Blesku. Člověk si může stokrát říkat, že čtenář bulváru mu může být ukradenej, ale když si uvědomíte, že v lepším případě každý desátý člověk, kterého potkáte, ho čte a ještě mu věří, tak se ani nechce vycházet na ulici... Ale devět myslících z deseti je zase docela optimistická představa.

Váš táta měl jinak štěstí, že jej hyeny nikdy neohlodávaly...
Nešlo o žádné jejich lidumilství. Potvrdil to nakonec případ s Libuškou Šafránkovou, kdy si myslely, že lidi zase senzačně pobaví, a oni se místo toho naštvali - na naši Popelku nám nesahejte! Myslím, že jsou schopné ublížit komukoliv, ale táta měl kliku, že byl pro ně příliš velký sousto. O to větší příležitost byla ohlodat jeho a nás tím nejhyenističtějším způsobem, až když se stalo to, co se stalo, protože použít jeho jako oběť a nás jako zločince bylo pro ně vlastně ideální.h

Na druhou stranu kupříkladu televize Nova se zachovala poměrně slušně...
Marek: Mně není televize Nova ani trochu sympatická, ale vlastně mě fakt mile překvapila, že si na tom nezařádila. Prostě se zachovala seriózně. A abych byl objektivní, tak existuje jedna holka z bulváru, která se mi formou dopisu i textovky za tuhle štvanici strašně omlouvala. Moc si jí za to vážím a přál bych jí, aby brzy našla nějaké smysluplné povolání, protože když v téhle špíně člověk zůstane jenom o trochu dýl, tak už to ze sebe nevydrhne ani rejžákem. Takže jí držím palce.

Téhle události se však věnovala všechna média a v novinách o vašem tátovi mluvili i jemu velmi blízcí lidé.
Samozřejmě, že když jsme v situaci, kdy se cítíme bezmocný vůči nějakému zlu, tak bychom strašně neradi někomu ukřivdili a byli na něj zlí. Ale když si tak na jedné straně vybavíme, kdo byl v souvislosti s touhle kauzou nejvíc vidět a slyšet, ať už zásluhou médií, nebo svou vlastní sebezviditelňovací schopností, a na straně druhé tátovy sympatie nebo nesympatie k němu, tak se táta někde nahoře musí válet smíchy, z jakého pomateného světa se mu podařilo zdrhnout.

Neměla jsem být s tátou častěji?

Marek měl to štěstí, že se posledních devět let s tátou bydlel. Jaké to bylo?

Marek: Tuhle mi ségra volala, byla strašně nešťastná a říkala: „Neměla jsem být s tátou častěji?“ Uklidňoval jsem ji: „Podívej se, tohle je pocit, kterej má přece úplně každej, to je nesmysl.“ Měl jsem jenom strašlivou kliku, protože jestliže platí, že všechno špatné je pro něco dobré, tak v mém případě to platí dvojnásob. Když jsem byl před lety rozveden, tak se uvolnila garsonka sousedící s tátovým bytem.

To znamená, že jsem strávil posledních devět let s ním. A že jsme toho taky strašně moc dohnali, protože se nám se sestrou nepoštěstilo to, co většina lidí bere jako normální. Tady prostě byly okolnosti, jako různé rozchody a zase jiná setkání, takže jsme se museli v rodině všichni jakoby hledat. Já jsem nevyrůstal s tátou, sestra do šesti let taky ne, pak zase jiní rozdělili mě a ségru a takhle se to pořád motalo. Takže si myslím, že jsme se museli hodně snažit, abychom nějak naplnili touhu po nějaké rodinné pospolitosti.

Jak jste k sobě hledali cestu?
Marek: My jsme se předháněli, kdo komu co uvaří, měli jsme takové ty rituály, že jsme nevynechávali společné pohárové fotbalové středy, ale hlavně jsem zcela zištně a sobecky nasával. Táta vyprávěl a já jsem cucal, cucal a cucal. Ale nestihl mi to všechno odvyprávět. To samozřejmě vůbec nesouviselo s tím, čeho se bál, že se hůř orientuje v nějakým současným pitomým světě. Prožil úžasnej život a jeho zkušenosti a zážitky byly takové, že by mohl vyprávět každý večer ještě padesát let a já bych měl co vstřebávat. Takže to je sobecký stesk. Já bych chtěl z té jeho hlavy a duše pořád brát a ono už to nejde.

Myslíte, že stesk je sobecký?
Stesk obsahuje velmi vysoké procento sobectví. My samozřejmě nevíme, jak to je, těch výkladů je mnoho, a možná, že táta žije další krásný, úžasný život, jenom neví, že v tom minulém tady nechal dvě takový paka. Anebo to můžeme vnímat, že se na to kouká s úsměvem takzvaně seshora.

Překvapilo vás, že táta ukončil svůj život zrovna takhle?
Občas se setkáváme s názorem, že sebevražda je zbabělost, dokonce bývaly doby, kdy sebevrah nesměl být pohřbený na hřbitově. Ta otázka může mít veliký filozofický rozměr, ale ten radikální názor slyšíš vždycky od hlupáků. Protože komu z myslících a citlivých lidí tahle myšlenka někdy neproběhla hlavou, byť jen na vteřinu... Víš, co je zvláštní? Většinou to lidi neudělají kvůli rodičům. Jakoby je vždycky zastavilo vědomí, že nejstrašnější bolest pro rodiče je, když přežijou svoje děti. Ale daleko míň váhají kvůli potomkům, za které nesou daleko větší zodpovědnost.

Třeba měl pocit, že už nejste děti...
Marek: To nesouvisí s věkem. Devadesátiletý táta bude své sedmdesátileté potomky brát jako děti. Když mi táta vyprávěl o svých pocitech, když mu umřeli rodiče, tak jsem samozřejmě nemohl úplně do důsledků pochopit, o čem mluví, protože to jsou nepřenosný věci. Až když začneš ztrácet rodiče, tak pochopíš, že vznikne strašně nečekaný, zvláštní pocit ztráty bezpečí.

A to vůbec nesouvisí s tím, v jaký jsi objektivní situaci, jestli je ti čtyřicet, padesát nebo šedesát, jestli jsi miliardář, jestli jsi úplně v pohodě, jak často jsi se s rodiči viděl - to s tím nemá vůbec nic společného! Prostě zjistíš, že podvědomě někde existence rodičů vyvolává pocit bezpečí, a najednou jakoby není se ke komu schoulit, přestože bys to ve skutečnosti nikdy neudělal.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Tomáš Töpfer a Dagmar Havlová v představení Lev v zimě
Nemám tak krásné modré oči jako O’Toole, líčí Töpfer svého Lva v zimě

Tři bratři toužící po koruně, lstivá zhrzená manželka. To vše musí ve hře Lev v zimě, kterou proslavil i film s Peterem O’Toolem, řešit stárnoucí král Jindřich...  celý článek

Odhalení poštovní známky k půl století s Cimrmanem
VIDEO: Základy filatelie se otřásly. Je tu druhá známka s Cimrmanem

K padesátému výročí uvedení první cimrmanovské hry Akt přichystal soubor okolo Zdeňka Svěráka společně s Českou poštou novou Cimrmanovu známku. Na vzniku se...  celý článek

Vilma Cibulková ve hře Kalifornská mlha
Střet matky s učitelkou. Vilma Cibulková rozplétá gordický uzel

Škola na předměstí Chicaga. Dvě ženy, učitelka a matka školáka, řeší zásadní problém. První nechala vyloučit syna té druhé na pět dní ze školy.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.