Muzikál se hrál nejdříve dva roky ve Vídni a letos v srpnu měl ve Stuttgartu tisící představení. A hraje se dál - zájem diváků neupadá.
Pane Kunze, jak myslíte, že Ples upírů přijme newyorská kritika?
Tradiční kritici nás určitě nebudou chválit. Náš muzikál jim bude pravděpodobně připadat moc divoký. A není to ani show pro celou rodinu jako Kráska a netvor nebo Lví král. Zaznívá v něm současná hudba, je plný vtipu. Věřím, že podobně jako v Evropě si získá Ples upírů mladé publikum, které na Broadway v současnosti moc nechodí. Ze setkání s lidmi po veřejných generálkách jsme se dozvěděli, že jim vyrazil dech. Je to prý show, jakou Broadway ještě neviděla. A o to mi jde. Být jiný než ostatní a díky tomu uspět.
Jak vlastně muzikál vznikl?
S nápadem udělat z kultovního filmu režiséra Romana Polanského muzikál přišla naše vídeňská produkce. Zaujalo mě to. Problém jsem viděl v tom, že byl natočen jako parodie filmů o upírech. A parodie na jevišti nemá moc šancí na úspěch, protože publikum očekává postavy, s jejichž jednáním se může ztotožnit. Spoustu věcí jsme museli předělat, upravit.
Co tomu říkal režisér Polanski?
Zašli jsme spolu v Paříži na oběd. Přesvědčil jsem ho, že když se spojíme, uděláme skvělý muzikál. Polanski se přiznal, že práci v divadle nerozumí, a řekl, abych s jeho námětem naložil podle svého. A tak jsem napsal v němčině libreto a texty. A dal mi taky za pravdu, že hudbu musí napsat skladatel popu nebo rocku.
Volba padla na Jima Steinmana...
Každá z jeho písní, a je jedno, zda ji zpívá Meat Loaf, Celine Dionová, Barbra Streisandová nebo Bonnie Tylerová, je vlastně malou, nesmírně dramaticky vystavěnou operou. Neznal jsem sice Steinmana osobně, ale když jsme se pak v New Yorku sešli, nemuseli jsme se dlouho dohadovat - dokonce prohlásil, že chtěl vždycky napsat hudbu k muzikálu o upírech.
Narodil jste se v Praze. Máte na ni vzpomínky z dětství?
Ne. Bylo mi osmnáct měsíců, když byla má matka - herečka rakouského původu Edith Röslerová - se mnou a s mou sestrou z rozhodnutí československé vlády odsunuta. Vyrostl jsem ve Freiburgu, kde nás po měsících hledání našel táta, který byl novinářem v pražských novinách Prager Tagblatt a bojoval na frontě. Doma naši mluvili česky a za svůj domov vždy považovali Československo. Do Prahy jsem pak přijel až v roce 1968 na líbánky a od té doby se sem pravidelně na pozvání přátel vracím. I když česky jsem se nenaučil.
Předpokládám, že sem jezdíte za přáteli ze showbyznysu?
Přesně tak. Jezdím za Karlem Svobodou nebo Karlem Gottem, pro kterého jsem napsal okolo třiceti textů... I když častěji se vídáme v Německu.
Zasloužil jste se o to, že Německo v roce 1975 získalo první Grammy v historii, a to za píseň Fly, Robin Fly pro Silver Convention, kterou jste napsal se Sylvesterem Levayem. Proč jste lukrativní svět disco soundu opustil?
Často opouštím pozice, které jsou, nebo mohou být lukrativní. Vystudoval jsem práva, ale nikdy se jim nevěnoval. Úspěch v disco soundu mě zaskočil. Nebyl jsem na to vůbec připraven. I když ty písně, zmíněná Fly, Robin Fly nebo Lady Bump a Get Up And Boogie, okupovaly snad všechny světové žebříčky, přestalo mě to bavit. Říkal jsem si, že tohle snad není všechno, co bych chtěl v životě dokázat. Vzhledem k tomu, že jsem vystudoval i historii, začal jsem psát knihy. Romány. Nejúspěšnějším byl asi o čarodějnických procesech.
Pak jste se vrátil k hudbě. Proč?
Můj právní zástupce v New Yorku mě neustále lákal na Broadway. Že tam musím vidět nějaký muzikál. Odmítal jsem jít a tvrdošíjně mu tvrdil, že prostě muzikály nemám rád. Stejně tak jsem nesnášel operu a operety. Měl jsem pocit, že všechny tyhle žánry jsou hudbou mých rodičů. Já vyrostl na Elvisovi a na rokenrolu. Nelákalo mě dívat se na umělce tančící a zpívající se slamáky na hlavě.
Čím vás přesvědčil?
Vzal mě na muzikál Čaroděj ze země Oz. Byl jsem nadšen. No a pak mi zavolal Andrew Lloyd Webber s nabídkou, abych jeho a Riceovu Evitu přeložil do němčiny. Bez zaváhání jsem přijal a nikdy toho nelitoval. Po Evitě přišly Kočky, Fantom opery, Chorus Line a další. Během této práce jsem se několikrát sešel s režisérem a producentem Halem Princem, který mě vybízel, abych se pustit do vlastního muzikálu. To mě motivovalo. Fascinovala mě osobnost rakouské císařovny Alžběty, zvané Sissi. A tak jsem napsal se Sylvesterem Levayem muzikál Elisabeth.
Elisabeth se stala nejúspěšnějším původním muzikálem evropského kontinentu všech dob. Jen ve Vídni se hrála 1278krát a viděly ji téměř dva miliony diváků včetně Maďarska, Švédska nebo Holandska. V Japonsku se má hrát až do roku 2006. Proč Elisabeth nebyla ještě uvedena na angloamerickém trhu?
Muzikálová branže má svá specifika. Než jsem je pochopil, chvíli mi to trvalo. Broadway se brání po úspěchu děl Andrew Lloyd Webbera, Eltona Johna a Bennyho a Björna z Abby importu evropských muzikálů. A londýnský West End raději uvádí broadwayské nebo své muzikály. Konkurenci z evropského kontinentu odmítají dát jakoukoli šanci, protože dobře vědí, jaké muzikály se tu za posledních deset let zrodily. Léta se přátelím a spolupracuji s vaším skladatelem Karlem Svobodou. Přeložil jsem jeho Draculu do němčiny, pracujeme na projektu jménem Rasputin. Mnohokrát jsem mu říkal: „Pokud chceš uspět s Draculou nebo s Monte Cristem na Broadwayi, musíš to vzít přes Asii. Když uspěješ v Japonsku, Broadway se ti sama ozve. Karel je s Draculou na dobré cestě. Hrál se v Jižní Koreji a má se tam hrát znovu.
 Michael Kunze. |
