Brněnské Divadlo Husa na provázku je už tři desetiletí synonymem divadla autorského. Poznalo tak riziko, které tento typ tvorby provází. Ze svých předchozích omylů - z poslední dekády stačí připomenout inscenaci Vlci - se dokázalo poučit. Umělecká kuratela nového šéfa souboru Luboše Baláka však ani ve druhém autorském opusu nic podobného nenaznačuje.
Balákův ambiciózní projekt Funebráci, označovaný jako divadelní sitcom, ztroskotal hned po dvou dílech. Avizovaný pokus o seriálovou inscenaci, mezi jejímiž novými díly a sporými reprízami vznikne divácky přitažlivé napětí i žírná tvůrčí půda, se nekonalo. Nehotovost scénáře a křečovitá uspěchanost Funebráky právem poslaly k ledu.
Odstavený groteskní seriál ze života současné rodinky podnikající v pohřebnictví nyní vystřídalo téma jiných "obyčejných" lidí. Bezejmenní hrdinové, jejichž proslulé literární přípodoby zrcadlí titul Don Quijote, Viktorka a Harmonika (vzpomeňte na hrdinu westernu Tenkrát na západě), mají být kontrapunktem nablýskaných hvězd showbyznysu, kterým je vidět do všech rodinných či tělesných skulin. Za šedivou stěnou neprofláknuté obyčejnosti se dějí neméně mocná a jímavá milostná dramata - snad tak lze vyjádřit dramaturgické krédo.
Název večera, který si vystačí s necelými devadesáti minutami nepřekrojenými přestávkou, napoví, že Balák zřetězil trojici příběhů. Všechny mají podle inscenátorů předobraz ve skutečných událostech z nočního Brna. Příslib reality přetištěné na jeviště mnoho nezachrání. Trio Balákových posmutnělých mikrokomedií totiž představuje scenáristicky i režijně rozvleklé anekdoty. V první jde o tragicky končící srážku chudého kumštýřského a novozbohatlického světa. Prostřední story přibližuje osamělou ženu, která musí už po několikáté počít dítě, aby se vyhnula nástupu do vězeňské cely. Finální příběh vypráví o časem, vzdáleností ani režimem neumořené lásce emigranta, který se vrací, aby svou už senilní milou doslova unesl z léčebny pro seniory.
Příběhy se Balákovi smrskly do podoby nedotažených divadelních Bakalářů. No je toto možné? řekne si nanejvýš divák. Scénář je zoufale nastavován; kupříkladu v úplném závěru zní tklivá ústřední melodie filmu Tenkrát na západě, při níž dva stárnoucí milenci na dlouhé minuty ustrnou, aby zřejmě nerušili zvukový požitek publika. Je až rozpačité vidět zkušené herce, jako je Pavel Zatloukal, Ivana Hloužková či Dita Kaplanová, jak figurkaří a snaží se plnit úkoly, které prostě neexistují. Nic nescelí ani postava Skřeta, který v podání Vladimíra Hausera inscenaci otevře a ukončí.
Balák se dříve osvědčil jako autor komorních grotesek. Jako by na celovečerní inscenaci a téma zatím nedosáhl. Z výsledku čiší hazard s publikem, s pověstí souboru i s hereckými kvalitami. Nebylo by dobré označovat vše smířlivě jako scénické pokusnictví, které k experimentální scéně náleží. Takže snad reputaci Provázku před prázdninami vylepší zatím informačním embargem přikrytá inscenace zkušené režisérky Evy Tálské.
|
Divadlo Husa na provázku Brno |
