Německý dramatik začal původně pracovat na překladu díla francouzského klasika, ale nakonec z toho vzešla úplně jiná hra. Mytologický rámec zůstal zachován, Kleistův vklad tvoří Kantem inspirované tázání po lidské identitě a sledování velice pohyblivé hranice mezi skutečným a imaginárním.
Amfytrionův sluha Sosias přechází v bodovém nasvícení setmělým hledištěm, aby choť svého pána zpravil o jeho slavném vítězství. Strach ze tmy přehlušuje siláckými řečmi – už tento nástup dává tušit, že nám Jan Mazák předvede celý bohatý rejstřík svého komického talentu.
Scénu tvoří dvě zdi – v jedné z nich je vchod do domu ozdobený révou, na jevišti několik studnic nebo nádrží na vodu čtvercového tvaru. A teprve před domem nachází důvod ke skutečnému zděšení, protože jednak jej někdo předešel, jednak tím někým by měl být podle všeho on sám! A navíc od jakéhosi sebe sama, který ho málem utopí ve studni, obdrží výprask holí...
Muži a bohové
Pro diváky je Merkur (Viktor Skála) odlišen bělostným oděvem, stejnou božskou idealizační bělobu vidíme i na Jupiterově oděvu, který se z neodolatelné náklonnosti k Alkméně naklonoval do podoby jejího muže. Petr Štěpán coby Perseův vnuk Amfytrion bojuje po návratu domů s "bohovskou" přesilou statečně, jemně ironický odstup nijak neoslabuje přesvědčivost argumentace i uvažování o vzniklé situaci.
Igor Ondříček, představitel jeho božského protějšku a zároveň soka, je méně výrazný, ale je třeba přiznat, že má menší manévrovací prostor: jeho nejlepší okamžik má přijít ve chvíli, kdy oběti svého klamu tak nějak civilně, nemachrovsky na sebe prozradí, že je tedy Jupiter.
Sluhové bývají v klasice tohoto druhu obyčejně paskvilem svých pánů, ale tentokrát se dá říci, že plebejský sluha je mnohem filozofičtější než jeho pán, jímž musí lomcovat především uražená mužská čest.
Jan Mazák vážně nevážnou reflexi své postavy dokázal navíc umocnit prvky ryzího klaunství. Velice organicky, živě a přesně. Irena Konvalinová v roli Sosiovy ženy Charis zastínila její příliš prvoplánově šťastnou a posléze i hořekující paní a velitelku Alkménu (Ivana Vaňková).
Děti? Možná dvě
V závěru sice Hromovládný Amfytriona a jeho ženu odškodní za jejich narušené soukromí věštbou, že z jeho nepočestného spojení s Alkménou vzejde pěkný cvalík zvaný Herakles, ale podobné vyrovnávání je pro naše autonomní lidské cítění nejspíš trochu silné kafé.
Patrně proto režisérka na úplný závěr nechá projít scénou dvě děti – holčičku a chlapce s plaveckým kruhem. Škrt přes božské počty? Nebo jen pokojný "vpád" našeho světa bez bohů, který proto ještě nemusí být bez Boha?
HEINRICH VON KLEIST - Amfytrion
Městské divadlo Brno. Přeložil Josef Balvín. Režie Hana Burešová, hudební režie Vladimír Franz, hrají Petr Štěpán, Jan Mazák, Igor Ondříček, Ivana Vaňková a další.
Hodnocení MF DNES: 80%
