Čtveřice Blur se naopak dívala lidem do očí; často zrakem poněkud alkoholicky zakaleným, avšak nabídla mnohem pestřejší a zábavnější muziku, označovanou později jako britpop. Lze si pod tím představit melodičnost i psychedelii šedesátých let, spojenou se zvukově drsnějšími postupy sedmé dekády včetně punku, jež Blur kombinovali s nezvyklou lehkostí žáků dřevních The Kinks, pružně úsporných The Jam i komediálních Madness.
A zpěvák Damon Albarn, který i dnes vypadá jako kluk, k tomu přidal jízlivé politické texty.
První deska Leisure (1991) způsobila senzaci, druhé komplikovanější album Modern Life Is Rubbish (1993) už méně. Blur v té době pošilhávali i po Americe, která však měla svoji grungeovou Nirvanu a Brity odzívala. Také ostrovní publikum, jež se zahledělo do dekadentního sténání Suede, ztrácelo o Blur zájem, zvláště když opilí muzikanti sotva stáli při koncertech na nohách.
Odepisovaní Blur se však dokázali odrazit ode dna. Na albu Parklife (1994), považovaném dodnes za jejich hudební vrchol, dali všem svým nápadům jasný tvar v podobě zvučných a chytře zaranžovaných písní. Odměnou byly čtyři ceny Brit Awards a kapela se ocitla v dosud nevyzkoušené roli popových hvězd. Mediální "válka" s Oasis o to, kdo je v Británii nejlepší, byla živena manažerskými prášky, avšak splnila svůj účel a singly Blur pronikly do všech britských domácností.
Kapela se chtěla vysmeknout ze své popové odpovědnosti albem The Great Escape (1995), kde si dělala legraci i sama ze sebe.
Byla to slepá cesta, po které se nedalo jít donekonečna, ačkoli vtipný velehit Country House drtivě "porazil" nový singl Oasis Roll With It. Zatímco Oasis se zabydleli jako lidoví hrdinové, kteří pijí pivo a klábosí o normálních věcech, Blur zařadili zpátečku k alternativní scéně, ze které vzešli. Deska Blur (1997), ponořená do psychedelických mlh i kytarového třeštění, už nechtěla s nikým soupeřit, ale byla přesným vyjádřením hudebních názorů Albarna & spol. Na kapelu konečně příznivě zareagovala Amerika, kde se chytila drsnější skladba Song 2.
Nová deska 13 je zase trochu jiná a v hudebních dobrodružstvích Blur jde zatím nejdál: od čistých melodií k hlukovým stěnám a zvukovým kolážím. Hovoří se dokonce o tom, že kapela natočila neprodejné album to však vyvrací pohled na britskou hitparádu, kde se titul 13 vyhoupl na číslo jedna.
"O prodejnosti jsme neuvažovali, chtěli jsme jen překonat své hranice, ale tak, aby to nebylo samoúčelné. Hledali jsme poměr mezi naprostým klidem a totálním chaosem," řekl v britském tisku kytarista Graham Coxon.
Kapela se vyjadřuje k módním trendům, které vyvolávají zvukovou revoluci v hudbě, avšak po svém. Přizvala si slavného elektronického producenta Williama Orbita, který pomáhal s poslední deskou Madonně. Orbit respektoval kytarovou muziku Blur, ale zacházel s ní jako s hmotou, která se dá stříhat, slepovat a všelijak modelovat. Výsledkem je hudebně nejrozmáchlejší deska v historii Blur, i když k tomu, aby byla dokonalá, kapele schází tvůrčí duch velikosti Bowieho.
Nicméně i tak si lze "třináctkové" dobrodružství nekonvenčních Blur vychutnat s požitkem.
A zpěvák Damon Albarn, který i dnes vypadá jako kluk, k tomu přidal jízlivé politické texty.
První deska Leisure (1991) způsobila senzaci, druhé komplikovanější album Modern Life Is Rubbish (1993) už méně. Blur v té době pošilhávali i po Americe, která však měla svoji grungeovou Nirvanu a Brity odzívala. Také ostrovní publikum, jež se zahledělo do dekadentního sténání Suede, ztrácelo o Blur zájem, zvláště když opilí muzikanti sotva stáli při koncertech na nohách.
Odepisovaní Blur se však dokázali odrazit ode dna. Na albu Parklife (1994), považovaném dodnes za jejich hudební vrchol, dali všem svým nápadům jasný tvar v podobě zvučných a chytře zaranžovaných písní. Odměnou byly čtyři ceny Brit Awards a kapela se ocitla v dosud nevyzkoušené roli popových hvězd. Mediální "válka" s Oasis o to, kdo je v Británii nejlepší, byla živena manažerskými prášky, avšak splnila svůj účel a singly Blur pronikly do všech britských domácností.
Kapela se chtěla vysmeknout ze své popové odpovědnosti albem The Great Escape (1995), kde si dělala legraci i sama ze sebe.
Byla to slepá cesta, po které se nedalo jít donekonečna, ačkoli vtipný velehit Country House drtivě "porazil" nový singl Oasis Roll With It. Zatímco Oasis se zabydleli jako lidoví hrdinové, kteří pijí pivo a klábosí o normálních věcech, Blur zařadili zpátečku k alternativní scéně, ze které vzešli. Deska Blur (1997), ponořená do psychedelických mlh i kytarového třeštění, už nechtěla s nikým soupeřit, ale byla přesným vyjádřením hudebních názorů Albarna & spol. Na kapelu konečně příznivě zareagovala Amerika, kde se chytila drsnější skladba Song 2.
Nová deska 13 je zase trochu jiná a v hudebních dobrodružstvích Blur jde zatím nejdál: od čistých melodií k hlukovým stěnám a zvukovým kolážím. Hovoří se dokonce o tom, že kapela natočila neprodejné album to však vyvrací pohled na britskou hitparádu, kde se titul 13 vyhoupl na číslo jedna.
"O prodejnosti jsme neuvažovali, chtěli jsme jen překonat své hranice, ale tak, aby to nebylo samoúčelné. Hledali jsme poměr mezi naprostým klidem a totálním chaosem," řekl v britském tisku kytarista Graham Coxon.
Kapela se vyjadřuje k módním trendům, které vyvolávají zvukovou revoluci v hudbě, avšak po svém. Přizvala si slavného elektronického producenta Williama Orbita, který pomáhal s poslední deskou Madonně. Orbit respektoval kytarovou muziku Blur, ale zacházel s ní jako s hmotou, která se dá stříhat, slepovat a všelijak modelovat. Výsledkem je hudebně nejrozmáchlejší deska v historii Blur, i když k tomu, aby byla dokonalá, kapele schází tvůrčí duch velikosti Bowieho.
Nicméně i tak si lze "třináctkové" dobrodružství nekonvenčních Blur vychutnat s požitkem.
