Od roku 1996 se Deníku Bridget Jonesové prodalo po celém světě víc než 4 miliony výtisků a byl rovněž zfilmován (v ČR měl premiéru 9. 8. 2001). Díky svým úspěchům však také rozpoutal invazi povrchních a primitivních paperbacků pro mladé ženy. Ty mohou být spokojené, zato erudovaní autoři krásné literatury, kromě Bainbridgeové také např. Doris Lessingová (jejíž knihy Africké povídky, Hra s tygrem, Muž a dvě ženy a další vyšly i v češtině), si stěžují na lačnost čtenářů i vydavatelů po jednoduché literatuře.
"Lidi mají málo času na čtení. Je škoda, že nemohou číst nic hlubšího nebo vážnějšího," řekla Bainbridgeová pro BBC. "Mrzí mě, že tolik mladých žen takhle píše," souhlasí Lessingová. "Možná by bylo lepší, kdyby psaly knihy o sobě samých, a ne o těch bezmocných dívkách, které se starají jen o své přebytečné kilogramy."
Fieldingová prohlásila, že by lidé její knihu neměli brát úplně vážně. "Občas si čtenáři stěžují, že Bridget Jonesová zneuctila feminismus. Ale já si myslím, že není na škodu ztvárnit skutečné ženy v mém věku."
"Slepičí literatura" má však své zastánce, a to i v řadách intelektuálů. Pat Bakerová, která získala Booker Price v roce 1995 za válečný román The Ghost Road (Cesta duchů), tvrdí: "Mladí lidé si nejsou jisti svou identitou. A tak mají rádi knihy, které jim nějakou identitu potvrzují. Čím jsou lidé starší, tím méně takové knihy potřebují. Nakonec si uvědomí, že už se našli, a jsou připraveni číst něco jiného."
 Spisovatelka Helen Fieldingová, duchovní matka Bridget Jonesové. |
