Od úmrtí jazzové zpěvačky Evy Olmerové uplynulo v srpnu dvacet let. Právě k výročí připravili mladí tvůrci v pražském Divadle v Dlouhé muzikál o jejím životě. "Jsem dojatý. Prakticky jsem probrečel celé vystoupení," komentuje představení Jiří Olmer.
Co říkáte na Evu Olmerovou v podání Zuzany Offenbartl Dovalové?
Moc jí fandím, je dobrá i hlasově. Divím se, že si tak mladý ansánbl na Evu vzpomněl. Pro mne a vlastně i pro ni je to zadostiučinění za to, co všechno prožila ona a celá rodina.
Kdo má u vás na starosti její odkaz?
Všechno mám na starosti já, protože jsem dostal po její mamince autorská práva. Proto mne i kontaktovali. Chtěl jsem upřesnit některé věci, které se stále píšou a nejsou pravdivé. Mluví se jenom o alkoholu. My jsme spolu zažili plno jiných věcí. Třeba nemoci její maminky, když jsme za ní chodili do nemocnice a dělali tam legraci. Jezdili jsme na dovolené, chodili jsme na fotbal, na box. Ona mi zase fandila, když jsem hrával.
To jsou tedy zážitky z doby, kdy už byla slavná?
My jsme od sebe skoro sedmnáct let. Zamlada nám tatínek moc nedovoloval, abychom spolu byli, protože mě chtěl vychovávat jinak, a to se mu stejně nepovedlo. Tak do čtrnácti let mě držel, abych se nedostal do její společnosti. Nicméně jsem stejně utíkal, místo školy jsem často chodil za Evou.
O Olmerové se mluví jen ve dvou rovinách. Jednak o tom, jaká byla fenomenální zpěvačka, jednak o jejím "rychlém" životě.
No, rychlý život, on si nikdo neuvědomí, že to prožívala celá rodina. Děda dělal na anglickém velvyslanectví, strýc byl letec u anglické perutě. Já třeba hrál fotbal, chodil za mnou estébák a nerozuměl jsem tomu. To mi bylo deset let. Odposlechy telefonů, estébáci doma, pořád nějaké dohady. Alkohol v tom byl, ale dala si třeba jen střik, nebo jsme šli na pivo. Prostě ji znám z jiné strany. Slavili jsme Vánoce společně při klavíru, Eva zpívala, to bylo super.
Zájem StB se prolínal celý dějem muzikálu. Bylo to takhle i ve skutečnosti?
Bylo, bylo. Můj děda byl úplně psychicky na dně. Táta měl nastoupit k pétépákům. Po nás šli pořád, jak po otci, tak po dědovi. Dotýkalo se to i mně. Když jsem vycházel ze školy, tak jsem se nemohl dostat ani do učení. Až díky Spartě jsem se dostal na automechanika, což mne teda vůbec nebavilo.
Jaký měla vztah s otcem? I to je silný moment představení.
Táta ji měl hrozně rád, ale byl neskutečný pedant. Na nás chtěl morálku, v devět hodin doma - nepřišli jsme a už nás řezal. Ale pak se třeba rozbrečel, byl takový protichůdný, na jednu stranu tvrdý, na druhou lítostivý. Měl ji rád, ale nechtěl, aby zpívala. Chtěl z ní mít módní návrhářku, nebo aby předváděla na molu. Měl na to jiný názor, byl to despota.
RECENZE: Nezemřela jsemMuzikál o Evě Olmerové cizími ústy rozhodně nezpívá  Snímek z generálky muzikálu |
Jediný dokument, který o Evě natočili, je ten z devadesátých let? Proměny přítelkyně Evy?
To bylo největší neštěstí. Jeho režisérku Vihanovou nemůžu ani vidět. Já jsem tenkrát plno věcí absolvoval s Evou, to už byla v dost špatném stavu. Eva drogy nebrala, brala třeba fenmetrazin, ale kdo ho v té době nebral? Kdo studoval, tak si ho dal, aby vydržel. Ale to nebyla žádná těžká droga.
Je něco, co ještě nezaznělo z Eviny tvorby?
Ono je plno věcí, co nahrála a neuchovalo se. Hodně v angličtině. A třeba s Jitkou Vrbovou nazpívala krásné věci.
Představení zorganizovali mladí lidé. Co myslíte, že si mohou z jejího života odnést?
Pozitivního? Nevím. Touhu po životě, kterou měla. A upřímnost, hlavně upřímnost. A nenávist ke komunistům, ale to tam snad ani nedávejte.
