Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Brad Mehldau tentokrát bez Radiohead

  12:57aktualizováno  12:57
Jako by tušil, že se v české jazzové obci na jeho podzimní pražský koncert čeká se zvýšeným napětím, pianista Brad Mehldau horečnou aktivitou svou pozici jedné z největších žánrových celebrit upevňuje.

Brad Mehldau | foto: archiv

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBA TÝDNE
Brad MehldauBrad Mehldau je dnes skutečně asi nejopěvovanějším jazzmanem své generace a na koncertě 5. listopadu v pražském Rudolfinu pod hlavičkou festivalu Struny podzimu mu to čeští fanoušci jistě dají patřičně najevo.

Letošní rok je ovšem pro Mehldaua rokem nebývalé aktivity nejen v koncertním slova smyslu. Pod jeho jménem totiž v minulých týdnech vyšla hned dvě alba a třetí letošní vstup na trh (společný projekt s kytaristou Patem Methenym) se očekává v půli září.

Již vyšlé album Brad Mehldau Tria House On Hill (Nonesuch/Warner Music) je vlastně jakousi vzpomínkou. Až na dvě výjimky se totiž jedná o starší nahrávky, pořízené během dvou říjnových dní roku 2002, dvě jsou o půltřetího roku mladší. V sestavě tria vedle Mehldaua a kontrabasisty Larryho Grenadiera ještě figuroval původní bubeník Jorge Rossy (ten je dnes nahrazen Jeffem Ballardem).

Brad MehldauNa rozdíl od ostatních Mehldauových alb je House On Hill výhradně pianistovou autorskou záležitostí - žádné jazzové verze jeho oblíbených Radiohead, Beatles nebo Paula Simona, na které jsme zvyklí, zde nehledejme. Právě v tomto ohledu má vydání staršího materiálu zvláštní význam. Mehldau jako autor totiž (samozřejmě) plochu alba hravě a bez berliček cizích hitů, jakkoli vesměs vynikajících, utáhne.

I když je Mehldauova hudba nasáklá nejen dokonalou sposlouchaností jazzové historie, ale také evropské vážné hudby, na House On Hill možná více než jindy (a tak trochu v rozporu s vlastním esejem v bookletu) těží především z kdysi avantgardního, dnes už spíše mainstreamového jazzu klasických klavírních trií. Přesně to je ale hudba, která nikdy neztratí svou působivost - zvláště v tak dokonalém podání, které Mehldauovo trio nabízí.

Renée FlemingDruhým již vydaným Mehldauovým albem je Love Sublime, společný projekt se světově proslulou sopranistkou Renée Fleming, pro kterou Mehldau napsal dva cykly komorních písní na texty Rainera Marii Rilkeho a Louise Bogana, ve kterých pěvkyni sám doprovází. Právě zde jako skladatel plně předestírá svou erudici ve smyslu vážné hudby - některé pasáže znějí až mahlerovsky. Album je mimořádně zajímavé především díky výkonu Flemingové, která nejednoduché Mehldauovy modernistické, byť nikterak avantgardní melodie dokáže podat s neuvěřitelnou intimitou a hlubokým vhledem. Právě její projev posouvá album za hranice pouhého jazzmanova jednorázového experimentu.

JEŠTĚ VYŠLO
Jeff LangPísničkář Jeff Lang sice natočil už několik alb, vyšla ale vesměs u malých firem v jeho rodné Austrálii, které neměly zahraniční distribuci. Proto také jeho první výběrové album, určené pro celý svět, nese kromě názvu Prepare Me Well také podtitul An Introduction To Jeff Lang (Telarc/Classic). Lang je z rodu blues-folk-rockových písničkářů a zároveň vynikajících muzikantů typu např. J.J. Calea, Rye Coodera nebo vloni předčasně zemřelého Chrise Whitleyho, jemuž je album věnováno.

Langova slidekytara, jež je dominantním zvukem soundu jeho písniček, je skutečně bravurní, poučená všemi hvězdami tohoto nástroje. V aranžmá obvykle převažují akustické nástroje a celkově nejsou nahrávky vzdáleny countryové poloze. Vztah k této hudbě je ostatně pro řadu známých Australanů (včetně třeba Nicka Cavea) příznačný, byť se pochopitelně jedná o zcela jinou hudbu, než která je za country vydávána na komerčních žebříčcích.

REEDICE TÝDNE
John ColtraneV řadě Rudy Van Gelder Remasters (Prestige/Concord/Universal) došlo na zvukově vyčištěnou reedici alba saxofonisty Johna Coltranea Lush Life, obsahující nahrávky z let 1957-58. Album je to významné hned ze dvou důvodů. Za prvé jde o jedny z prvních nahrávek, které Coltrane natočil jako leader (do té doby, resp. ještě v té době, byl spoluhráčem prozatím slavnějších hudebníků, najmě kvintetu Milese Davise), za druhé většinu alba nahrál jen v triu s kontrabasistou Earlem Mayem a bubeníkem Arthurem Taylorem. Nepřítomnost piana mu tak umožňovala značnou harmonickou volnost, ale i melodický vzlet, který byl vždy pro jeho hru typický. V krásné titulní baladě Billyho Strayhorna pak nádavkem slyšíme piano Reda Garlanda a zejména oduševnělou hru trumpetisty Donalda Byrda.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ondřej Gregor Brzobohatý, Universum Tour (Forum Karlín, Praha, 18. prosince...
O hudbě se s tátou radím v meditacích a snech, říká Ondřej Brzobohatý

Ondřej Brzobohatý vydává album Universum, na němž posluchači najdou deset autorských písní. Hudebník si k nim napsal i texty a desku sám produkoval. „Mám...  celý článek

Kapela Inekafe
VIDEO: Slovenští Inekafe se v klipu vydávají na neznámou planetu

Skupina Inekafe letos oslavuje 22 let existence. Při té příležitosti vydává kompilaci největších hitů, připravuje se na prosincové česko-slovenské turné a...  celý článek

Boris Carloff
VIDEO: Boris Carloff obaluje melancholii vokály a syntezátory

Hudebník a producent Boris Carloff vydává album The Solipsist, o němž tvrdí, že je jeho nejelektroničtější a zároveň nejpísničkovější. Zároveň vypouští klip ke...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.