RECENZE: Zpívej! A Meryl Streepová v Božské Florence skvěle vyje

Skutečný příběh Florence Fosterové Jenkinsové, nejhorší zpěvačky dějin, inspiroval už francouzskou verzi Marguerite. V americko-britském snímku Božská Florence ji hraje Meryl Streepová.

Nositelka tří Oscarů prokázala už mnohokrát, od muzikálu Mamma Mia! po rockerský portrét Nikdy není pozdě, že zpívat umí. V Božské Florence však má předstírat, že to naprosto tragicky neumí. A předstírá to skvěle; jak jinak.

Nicméně v příběhu, který natočil tvůrce Nebezpečných známostí či Královny Stephen Frears, nejde jen o Streepovou a její zábavné skřeky. Amerika první půle 40. let, kdy smetánka pěstuje vznešené kulturní akce, ostatní tančí v rytmu swingu a hosté přímo z válečné fronty usedají v Carnegie Hall na finálním koncertu vysmívané milovnice opery, hraje podstatnou úlohu v posledních letech života ženy, na jejímž náhrobku stojí: „Mohou o mně říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nemohou říkat, že jsem nezpívala.“

Nejen okolní retro, ale i vztah hrdinky s jejím manželem, který ji chrání před pravdou, charakterizuje jedna velká neokázalá něha. Snímek se dopouští smíchu, ale ne výsměchu, dokáže být jímavý, nikoli však sentimentální. Navíc podprahové pouto mezi Florence a jejím partnerem v přesně vyváženém pojetí Hugha Granta tvoří také sdílení lásky k umění spojené s antitalentem: když cituje z Hamleta, předvádí Grant skoro stejně špatného herce jako vzápětí Streepová trapnou hvězdnou sopranistku, snášející se na jeviště v póze anděla.

Šmíra je dokonale trefná, bezbranně nevinná a dojemně opravdová jako Streepová sama; láskyplnost, s níž ji Grant ukládá na lůžko, aby pak odešel za milenkou, postrádá sebemenší faleš. Prostě takhle žijí, navzájem si oddaní a úzkostlivě se snažící navzájem nezraňovat.

Což postupně odhaluje a přejímá nováček ohleduplné komunity, zpěvaččin pianista, který vzejde z vtipného konkurzu. Hraje ho výtečně Simon Helberg známý z Teorie velkého třesku, jehož nejistý úsměv do poetiky Božské Florence přirozeně zapadá: je v něm výraz zmatku, zoufalství i soucitu. Režisér rozmarně buduje napětí, než chudý virtuos u klavíru uslyší první tón z úst své bohaté laskavé zaměstnavatelky, a vyplatí se počkat. Jeho zděšený pohled naprosto stačí, nemluvě o hravé kreaci stupňující muzikantovy nervní tiky podle zpěvaččiných skřeků v nápaditém aranžmá komorní salonní scény.

Božská Florence

70 %

VB, 2016, 110 min

Režie: Stephen Frears

Scénář: Nicholas Martin

Hrají: Meryl Streepová, Hugh Grant, Simon Helberg, Rebecca Fergusonová

Kinobox: 69 %

IMDb: 6.8

Frears má vůbec silnou oporu ve střihači Valeriovi Bonellim, jenž dokáže hudební dramaturgii snímku sledovat takt po taktu, třeba v proslulé skladbě ze Straussova Netopýra To je směšné, cha cha cha, do níž reakce hlediště se záchvaty smíchu časuje s přesností hodináře. Situační komiku zase dodají Grantův tanec či groteska na téma „přistižen in flagranti“, kde Helberg připomíná Fernandela.

Nicméně i fraška tu nese podtóny smutku. Film vypráví o ceně, jež se platí za milosrdnou lež, za sen a za osamělost. Činí tak čistě, bez nátlaku, až po gesto vzdoru před opilými vojáky Zpívej! Je trochu usedlý, trochu sladkobolný, ale stylově celistvý a herecky až překvapivě soudržný. Přestože tu Streepová má velké sólo, nehraje takříkajíc jen na sebe; o důvod víc ji ctít.