Diváci jsou rozděleni do čtyř skupin a cirkulují od produkce k produkci, každá trvá zhruba dvacet minut a odbývá se v prostoru, který je od zbylých "načtvrcených" částí stavby oddělen zvukově prostupnými zástěnami. Takže souběžně probíhající "dvacetiminutovky" se provozně ruší, vše probíhá v hlomozu a šumu.
Cirkulace v hlomozu
Kupříkladu monotónní, pozorný poslech vyžadující četba Bondyho textů v podání Radima Vašinky je trhána doléhajícími replikami figur z "uřvané" hříčky o metodách mučení Návštěva expertů. Nebo apokalyptická miniatura o světě po jaderné válce Jednou v noci zvukově soupeří zejména s úvodními partiemi Prvního večeru s maminkou, který inscenuje Divadlo Buchty a loutky.
Snad tím zvukovým překrýváním chce být řečeno, že v díle samého Bondyho se vše mele přes sebe, vysoké s nízkým, intimní se společenským, tělesné s ideologickým. A že Bondyho poetické a dramatické psaní je vystaveno hlomozu současného světa, že v něm toto dílo zaniká, pronikají k nám z něho už pouhá torza, jež se v nás ovšem mohou uchytit a zdravě zproblematizovat "odhodlané" budování, teď zrovna kapitalismu.
Takové pojetí a provedení je z nouze ctnost, což dosvědčuje závěrečná, sice právě opačná, ale v účinku stejně bezradná pětina celé produkce, v níž jsou zástěny demontovány a ve společném prostoru, nyní již před veškerým přítomným publikem, člen činohry ND Milan Stehlík, vybaven mikrofonem, deklamuje úryvky z Bondyho sebezpytného textu Leden na vsi (v premiéře alternoval básník Ivan M. Jirous). Herec je několikrát polit kýblem vody, což zřejmě chce symbolizovat, že okolní svět má tendenci "zchladit" básníka, že na takové existence se nahlíží jako na cvoky.
Jen ne nastavovanou kaši
Celá Bouda Bondy se vyznačuje příšernou přibližností, jež nemá charakter pracovní verze, ověřovacího procesu, nýbrž je výrazem uspěchanosti, vnějškovosti, nedefinování si o čem a proč hrát, co chceme říct. Bondyho "dramatické" texty vznikaly v konkrétní době (přelom šedesátých a sedmdesátých let), pro konkrétní soubor (Orfeus); otázka je, kolik vůbec toho mohou v jiném kontextu ze sebe vydat. Jisté je, že přivlastnit si je "boudím" způsobem, tedy po způsobu "zajímavosti" pro konec sezony, nejde.
Připomeňme, že Bouda byla činohrou Národního divadla původně, v roce 2003, spuštěna coby provokující projekt, který měl "vykolejit" zavedené představy o dramaturgických i režisérsko-hereckých mantinelech první scény v zemi. Bylo to svým způsobem nutné gesto nového šéfa činohry Michala Dočekala a "jeho party". Zejména v úvodním roce byl tento záměr téměř dokonale naplněn. Jenže od té doby je na konci sezony stavba Boudy honosnější a honosnější, (dnes už nemá s významem slova bouda nic společného a s undergroundovým Bondym už teprve ne!), zato umělecky už je z ní pastouška.
Divadlo je umění časné a aktuální; čas je v něm kardinální kategorií. Pokud by se na konci příští sezony neměla Bouda vrátit s étosem a energií úvodního ročníku, pak je lepší, aby se její čas naplnil. Protože nastavovaná kaše by byla v trapném rozporu s původním poselstvím této věci.
Bouda Bondy
Bouda na piazettě u Národního divadla, Praha. Režie D. Špinar, V. Čermáková, Divadlo Buchty a loutky, J. Nebeský. Hrají O. Pavelka, F. Rajmont, K. Buriánová, D. Matásek, E. Salzmannová, R. Vašinka, I. M. Jirous a další. Představení se hrají do 24. června, délka 135 minut.
Hodnocení MF DNES: 30%
