Boris Jirků cení výtvarný chrup bezbolestně

Boris Jirků (1955) ve své tvorbě zobrazuje člověka jako zběsilou bytost. Na první pohled by tedy neměly jeho výtvarné projevy u veřejnosti najít velké pochopení. Opak je pravdou. O autorovy knižní ilustrace jeví setrvalý zájem nakladatelé a nedávno Jirků vyšla luxusní monografie s názvem Moje džungle.

"Náhle se hladina zachvěla a prudce se proti mně vzedmula. Už jsem viděl, že to není můj odraz, ale zuřivá tlama vlka s hluboce obnaženými tesáky, jenž čekal na dně. Proskočil mým vědomím, voda vysoko vyšplíchla a jenom prudká bolest a oslnivý záblesk světla byly důkazem." Takhle Jirků v knize vzpomíná na své loňské noční setkání s kaluží vody. V této dosti ohrané a přitom stále přitažlivé "mystice" leží úspěch celé jeho tvorby.

Popularitu si Jirků získal právě díky své expresivní optice, která práci dodá potřebnou dávku tajemna a vášní. Vytřeštěné postavy cení zuby, vyplazují jazyky, dlouhatánskými údy se tlačí na okraj obrazů. Jako bychom v deliriu sledovali tanec opocených, chroptících bytostí. Jirků však nikdy nejde tak daleko, aby nás tyto vize znechutily nebo aby nám ukázaly cosi víc než jen svůj efektní povrch.

Boris Jirků: Moje džungle

Koncepce knihy:
Libor Beránek, Lubor Gronský, Boris Jirků

Texty:
Ivo Janoušek, Kaliopi Chamonikola, Boris Jirků

Překlady:
Tomáš Dimter (němčina), Alexandra Trávníčková, Pavel Rusý (angličtina).

Ve spolupráci s galerií Peron a Mona Lisa vydalo nakl. Art et fact, Praha 2001.

192 stran, náklad a cena neuvedeny.

Ovšem nic proti tomu! Jirků patří do naší ilustrátorské špičky a knižní výzdoba má čtenáře zneklidňovat jen do určité míry. Navíc by neměla příliš vyčnívat nad textem. A Jirků se v těchto vodách dokáže skvěle pohybovat. Jméno si udělal už v osmdesátých letech díky ilustracím k Márquezovi a Bulgakovovi. Hned jeho debut, Márquezova Kronika ohlášené smrti, se stal nejkrásnější knihou roku 1984.

Naposledy svým rozmáchlým stylem Jirků ilustroval povídky Emila Hakla. Vždycky dokázal vyjít vstříc duchu publikace a zároveň si zachoval svoji "hodnou" expresivitu. Avšak s přirovnáváním jeho tvorby k Dürerově Apokalypse, Goyově cyklu Caprichos, či dokonce k Boschovi - což v monografii činí Ivo Janoušek - bych byl hodně opatrný. Tyto autory spojuje jistá vychýlenost z běžného života; byli to exoti, kteří se zadívali do hloubek většině smrtelníků zapovězených. Jirků má pouze velkou obrazotvornost, již umí přenést na papír. Moje džungle, koncipovaná tak trochu jako rodinné album, je toho výmluvným dokladem.

Boris Jirků: Odpoledne pana Hičkoka, akryl, 1991.

Boris Jirků: Ze skicáku, 1996; výřez.

Boris Jirků: Z cyklu Samota diktátora, kresba perem, 1981.

Boris Jirků: G. G. Márquez, Sto roků samoty, Odeon, 1986.

Boris Jirků: z cyklu Masová kultura, 1989.

Boris Jirků: Malý akt, olej, 1979.

Boris Jirků: G. G. Márquez, Kronika ohlášené smrti, Odeon, 1984.

Boris Jirků: G. G. Márquez, Sto roků samoty, Odeon, 1986.

Boris Jirků: G. G. Márquez, Sto roků samoty, Odeon, 1986.

Boris Jirků: Francouzské legendy, tempera, 1994, nepublikováno.

Boris Jirků: Noc je mladá; kombinovaný akryl.

Boris Jirků: Cháronův řidič; kombinovaný akryl.