Ve světě patří mezi nejslavnější Čechy.
„Svatosti, přijměte prosím tento dar,“ podával letos v dubnu Václav Havel papeži Janu Pavlovi II. pokroucený svícen ze skla. „Je od mého dobrého přítele Bořka Šípka,“ dodal po chvilce na vysvětlenou.
To jméno zapůsobilo.
Třiapadesátiletý český designér s vizáží přesluhujícího rockového zpěváka je ve svém oboru tak ceněný, že... Jeden příklad: „Je to už snad patnáct let, kdy jsem si vydělal sto tisíc dolarů za sérii návrhů nové parfémové lahvičky.“ Šípek se nechlubí, k takové větě je ho nutné dotlačit, ale pak se přece jen rozpovídá: „V New Yorku to se mnou chtěli konzultovat, takže jsem lítal každý týden concordem tam a zpátky. Ta flaška se přitom nikdy nevyrobila!“
Aby nedošlo k mýlce, Šípek není specialista na lahvičky. Navrhuje i muzea, obchodní domy, naběračky, pivní lahve nebo židle a Václav Havel si z něj už před deseti lety udělal hradního architekta.
Ale jak bylo řečeno, zvláštní to muž. Na pravé ruce má jediný šperk, jednoduchý stříbrný kruh. Taky z vlastní dílny? „To ne, v devatenácti letech, už v emigraci, jsem v Kodani viděl kluka se stejným náramkem. A nevěřil jsem svým očím - on si s ním úplně jednoduše otevíral lahváče! Taky jsem si ho pořídil a od té doby ho nesundávám...“
Sirotek jde do světa
Říká o sobě, že je typickým dítětem padesátých let. Z okna na pražských Vinohradech sledoval koně, kteří za sebou táhli balíkovou poštu.
Nemohl chybět u zuřících chlapeckých bitek mezi Vinohrady a sousedním Žižkovem. „Bylo to takové dětské, jednou nás třeba nepřátelská parta pořezala na rukou žiletkama,“ směje se dnes.
Měl dva velké koníčky - rád si hrál se dřevem a skvěle mu šla házená, v té se stal dorosteneckým mistrem republiky. Obé se Šípkovi mělo v budoucnosti hodit.
Rodiče brzy zemřeli na rakovinu.
Zeptejte se na to Šípka, on se na vás zadívá vybledle modrým pohledem a naprosto vážně řekne: „Když maminka umřela, bylo mi šestnáct. Trápil jsem se, jistě, ale předtím jsem si to tak trochu přál... Aby už mi nikdo neříkal, že musím být v sedm doma.“
Tahle nebezpečná upřímnost je na Šípkovi okouzlující.
Táta odešel ještě dřív. Komunisté mu zestátnili obchod s textilem, nenáviděl je a dožil v ocelárnách. Bořkovi bylo jasné, že se na vysokou školu dostane v Čechách jen sotva.
V zemi ho nic nedrželo. Když nastupoval v lednu 1969 bez zpáteční jízdenky na vlak do Mnichova, bylo mu docela veselo.
Vyznamenání za skleník
Nalévá si čaj ze své vlastní konvice a odhání myšlenky na ranní odlet do Thajska. Ve vzduchu je obvykle dvakrát týdně, takže mu to nedělá velké problémy. Znovu se vrací o třiatřicet let zpátky, k házené...
Brzy sehnal místo ve vesnické truhlárně, ale jednou si všiml hřiště, na kterém bavorští kluci házeli humpolácky míčem. „Zeptal jsem se, jestli si můžu zahrát, a ti frajeři řekli, že to není jen tak, že hrajou třetí ligu. Ale pozvali mě na trénink a pak už jen vyhrávali.“
A tak českého házenkáře Šípka brzy zlanařili manažeři prvoligového Řezna, nabídli mu ubytování, jídlo, navíc pět set marek měsíčně, to bylo slušné.
„Spoluhráči pak odjeli na turnaj do Čech a já si zatím udělal výlet do Hamburku. Tam mě přijali na studium architektury,“ popisuje Šípek konec své sportovní kariéry. Prý to byly snadné přijímačky, stačilo nakreslit ruku a kleště, a to uměl mnohem líp než ostatní.
Takový tichý je, ale sebevědomí Šípkovi neschází.
Bylo mu málo přes třicet, když se jako architekt proslavil. Tu zakázku mu dala sestra, také emigrantka: „Postavil jsem jí bydlení na předměstí Hamburku, ve čtvrti levných domků se zahrádkou.“ Dům tam byl jeden jako druhý, všechny šeredné, a vedle zbýval poslední volný pozemek. Stavební úřad požadoval, aby na něm stálo něco podobného.
Jasně, ušklíbl se mladý architekt a postavil opravdu stejný - skleník. Teprve do skla zabudoval bláznivý domeček. A výsledek? Německá cena za architekturu a trochu scestný obdiv odborníků: Šípek prý předběhl touhle ekologickou stavbou dobu...
Dnes má sestra s domem problémy. Ráda by se vrátila do Prahy, ale nemůže ho prodat. Kdo oceňuje zvláštní architekturu, nechce bydlet v jinak nudné čtvrti, a komu se šedivá zástavba okolo líbí, ten nestojí o prapodivný dům...
Návrat
Roku 1983 nechal podruhé v životě všechno za sebou a s jedinou taškou zmizel do Amsterdamu.
Šel hlavně za nizozemskou tolerancí. „To bychom i u nás potřebovali, třeba kavárny, ve kterých se dají legálně koupit měkké drogy. Jen tak nad nimi bude nějaká kontrola a mezi námi - jedna cigareta hašiše tělu neublíží tolik jako šest piv,“ říká člověk, který přitom vůbec nekouří.
Začal chodit na zápasy fotbalového Ajaxu a našel si manželku, anglickou baletku Bambi Udenovou. Má s ní dva syny, z nichž ten straší, osmnáctiletý, už studuje v Paříži módu.
Právě toho vzal Šípek 17. listopadu 1989 do náruče a o den později už byli v Čechách. Ne, o politiku se tehdy zajímat nezačal, ale postupně se vracel stále víc. A
|
Bořek Šípek |
|
Když Bořek Šípek po maturitě emigroval, v Hamburku vystudoval architekturu a ve Stuttgartu filozofii. Nastoupil v Německu cestu úspěšného architekta, ale sympatičtější mu bylo Nizozemsko, kde si roku 1983 otevřel vlastní architektonické a designérské studio. Navrhoval sklo, porcelán, nábytek i celé interiéry a nakonec se ujal vedení známé italské firmy Driade, která ho přijala za designéra. Jeho dílo je dnes ve stálých sbírkách v New Yorku, Amsterdamu, Paříži, Londýně i v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. |
Začal přednášet na univerzitě a zanedlouho se seznámil s prezidentem. Deset let pak strávil v jeho blízkosti a spolu s Havlem z Hradu taky odejde.
Leona se změní
Stalo se to například letos v květnu - do thajské restaurace v centru Prahy dorazil Václav Havel s manželkou.
Pod dohledem strážců si tu dali společnou večeři se Šípkem, který za posledních deset let předělal na Hradě například obrazárnu a pro soukromý byt Havlových vyrobil podivný lustr, který se jakoby v průvanu táhne mezi dveřmi a oknem.
S tím Šípkem, o kterém prezident nedávno mezi přáteli prohlásil, že je génius ve svém oboru a lidé by měli vědět, že není jen mlčenlivý morous, ale supervýtvarník.
U stolu však seděla i žena, kvůli níž se Šípek chce už brzy rozvést - Leona Machálková.
Možná i prezidentovi musel svůj kotrmelec vysvětlit: „Od manželky jsem neodešel proto, že bychom měli krach, ale... Seznámil jsem se s Leonou a bylo to hodně příjemné.“
Na první pohled se ti dva k sobě příliš nehodí, a to už kvůli hudbě - on, intelektuál, má rád moderní vážnou hudbu a ona, televizní celebrita, zpívá kolovrátkové písničky, které recenzentům často ani nestojí za námahu.
„Uznávám, že její desku bych si nekoupil, ale Leonin styl se brzy změní,“ myslí si Šípek.
Nedávno spolu trávili večer v korejském baru, kde hráli výborní jazzoví muzikanti, a když se k nim Leona připojila, byli nadšení. Nabídli jí práci na společném albu. „Uvidíte, ona se objeví v novém světle.“
Ale rozhodně to bude chvilku trvat, teď má zpěvačka jiné starosti. Už v lednu by měla porodit syna, Šípkova třetího.
Budoucí otec je rád, že se teď nějaký čas nebude muset vymlouvat z večírků českých zpěváků a herců, na kterých se trápí.
Vždyť on se cítí nejlíp v Asii, mezi buddhisty. „Fascinují mě, že nic neplánují a žijí teď a tady,“ svěřuje se. Ten postoj je i jemu vlastní.
 Chantilly, Francie. Světově uznávaný český designér, výtvarník a hradní architekt Bořek Šípek připravuje na polovinu července velkou výstavu svého díla v Paříži. Část z exponátů, které budou k vidění v pařížském Českém centru, si 20. června mohli prohlédnout účastníci golfového turnaje Saint-Gobain Desjonqueres u zámku Chantilly. |
 Bořek Šípek: Easy Chair, 1994. |
 Bořek Šípek: Sedlák, 1992. |
 Bořek Šípek: Leonora, 1991. |
 Bořek Šípek: Hebe, 1998. |
 Bořek Šípek: Salt and Pepper Shaker II., 1995. |
 Bořek Šípek: Seared, 2001. |
 Bořek Šípek: Syringa, 2000. |
 Bořek Šípek: Broken, 2000. |
 Bořek Šípek: for Manufacture Nationale de Sevres, 1990. |
 Bořek Šípek. |
 Bořek Šípek. |
 Bořek Šípek. |
 Ukázka práce Bořka Šípka. |
