Projekt se věnuje Čechoslovákům bojujícím na východní frontě druhé světové války, jejichž cesta domů vedla z Buzuluku přes Sokolovo a Dukelský průsmyk. Podle tvůrců v čele s režisérem Oliverem Malinou-Morgensternem vznikl také proto, aby „vyrovnal nepoměr mezi spoustou filmů, které se věnují Hitlerovi nebo západní frontě“.
Hlavně však snímek zdůrazňuje málo známý fakt, že mnozí z dobrovolníků naší jednotky byli čerstvě propuštění vězni ze sovětských gulagů. „A polovinu z nich tvořili Židé. Což dokazuje, že pokud dostali šanci, i Židé statečně bojovali, nešli trpně na smrt jako ovce,“ připomíná v dokumentu Vladimír Železný, jehož otec byl právě na východní frontě těžce raněn.
„Můj otec si tenkrát zvolil menší zlo, třebaže tam i onde Židé končili v lágrech,“ shrnuje Železný tehdejší dilema uprchlíků, kteří měli na výběr mezi hitlerovským Německem a stalinským Ruskem. Za překročení hranic někdejšího Sovětského svazu totiž putovali zajatci na tři až pět let do gulagů.
Slaneček na cestu
Teprve když Stalin pochopil, že potřebuje každého vojáka, povolil jim vstup do vznikající československé jednotky, ale jak se v dokumentu vzpomíná, na týdenní cestu musel každému stačit třeba jeden slaneček.
Ve filmu hovoří několik přímých účastníků bojů, mluví zde také dcera velitele armádního sboru generála Ludvíka Svobody, jejíž bratr přišel za války o život, když se zapojil do pomoci výsadkářům.
Zvláštní kapitolu tvoří rekonstrukce bojů u vsi Sokolovo včetně zprávy, kterou naši radisté zachytili, a jako unikátní zdroj informací slouží právě titulní deník spojařky. Závěrečné titulky sdělí, že nikdo z pamětníků hovořících ve filmu Bojovníci od Sokolova již nežije.
