Bohémská show musí pokračovat

1. listopadu 2001 0:35

Oči přecházejí - to se filmu Moulin Rouge nedá upřít. A jestliže se režisér Baz Luhrmann za předchozí modernizaci Romea a Julie dočkal nálepky výstředníka, teď ji obrací v ctnost. V téhle parafrázi Dámy s kaméliemi vyloží karty hned, čímž případné oponenty odzbrojí. Jsme v divadle, orchestr hraje předehru, opona se zvedá a "na jevišti" běží úvodní titulky. Stylizace je bez okolků přiznána: hraje se hra o hře, divadlo o divadle, zářivá muzikálová show.

Moulin Rouge trochu připomíná Tanec v temnotách dánského režiséra Larse von Triera. Opět další melodrama, ba tklivý kýč - ale Luhrmannův úkrok do říše záměrné a důsledné teatrálnosti, kde se dá tančit na obláčcích, kde se klobouky vyhozené do vzduchu na okamžik zastaví a měsíc dělá grimasy, nejenže ten srdceryvný románek ospravedlňuje, on jej i jemně shazuje.

Nádech parodie je to ovšem důvtipný na způsob Pytlákovy milenky: lze se bavit i slzet. A ještě jedno srovnání se nabízí - tak jako v Zamilovaném Shakespearovi, tak i v Moulin Rouge mladý básník (zde herecky i pěvecky skvělý Ewan McGregor) přenáší motivy soukromého vztahu do díla, které píše, a do divadelních zkoušek. Což je další chytrá příležitost ke zcizování, glosování, hravé karikatuře, nadsázce, dokonce k řádění. Moulin Rouge je totiž mimo jiné poctou komediantství, oné okřídlené větě "show must go on" - show musí pokračovat, zde překládané "divadlo především".

Divadelní stylizace podle Luhrmanna - počínaje vzdušnou "zelenou vílou" z lahve absintu a konče téměř saurovským baletem, krutým tangem z "nevěstinců v Buenos Aires" - je moderní a silná: zběsilá, křiklavá, ohlušující, oslepující. "Klipovost" má důvod, neboť přesně jako šílené balábile s cirkusovými prvky a ráj svobodné lásky se musí Montmartre roku 1899 jevit očím mladíčka z usedlého Londýna. Tak dopadá i prvé setkání milenců: on platonicky recituje, rozkošnická Nicole Kidmanová předstírá erotické vzrušení, neboť si ho spletla s bohatým mecenášem.

Před klamaným boháčem pak divadelní parta inscenuje nádherné lstivé výstupy, třeba "tantrický kankán" z chystané indické show nebo choreograficky vynalézavou hru na stydlivou "panenskou nevěstu" -, aby zastřeli, že subreta dává přednost chudému umělci. A když už musí příběh zvážnět, použije režisér prvky akční, nemluvě o barvách, kterými odděluje noční Paříž v duchu Batmanova města od měkce růžového světla svítání.

Ale nejen hvězdný prach obrazů povyšuje chudý děj na slastnou podívanou. Útočí hudba: kankán s kytarami, ostré latinské rytmy, slavné melodie, sladce popové i temně rockové, pospojované bláznivě, a přitom ve výsledku znějící přirozeně jako právě zrozená píseň. Jistě, kdo čeká uměnovědnou procházku mansardami bohémy, nikoli Lautreka coby epizodního skřeta, bude zklamán. Ale Luhrmannův Moulin Rouge je svět muzikálové pohádky, svět mezi zvednutím a spuštěním opony. V tom je jeho kouzlo.

Servisní článek o filmu najdete ZDE.

Rozhovor s režisérem filmu najdete ZDE.