RECENZE: Když na jevišti hrají i střešní tašky. Zeffirelli prostě uměl

Před pár dny se dožil 95 let a osud mu tedy dopřává dlouho sledovat životaschopnost svých děl. Nejen filmových. Operní inscenace Franka Zeffirelliho také pokořily čas. Jako třeba Pucciniho Bohéma, kterou v sobotu odvysílala do kin Metropolitní opera.

Mezi projekce ji nasadila dokonce už potřetí. Poprvé ji představila roku 2008 s Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem v hlavních rolích, podruhé roku 2014 s Kristine Opolaisovou a Vittoriem Grigolem.

A i když člověk už ví, co přijde, musí stále obdivovat scénické detaily, jež jsou přesně vsazeny do sebe jako kolečka do velkého stroje a tvoří sugestivní plátno. Ať už to je průhled do střešní mansardy, obklopené dalšími střechami a komíny, zaplněný pařížský bulvár s obchody a kavárnami, nebo „sněhem“ pokrytá ulice.

Giacomo Puccini: Bohéma

75 %

Dirigent: Marco Armiliato

Režie a scéna: Franco Zeffirelli

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 24. února 2018

Zeffirelliho dramatický realismus je prostě svět sám pro sebe, povýšený nad realismus kýčovitý či naivistický, jenž postrádá opravdovost a rychle se pokryje prachem. Samozřejmě, nebylo by správné dožadovat se, aby všechny Bohémy vypadaly nějak takto, ale kdo chce režírovat realisticky, musí to umět stejně jako ten, kdo chce tvořit v jiném, třeba abstraktnějším duchu. A přirozeně na to mít i patřičné finanční prostředky, o tom není sporu.

Zeffirelliho vypiplané jevištní obrazy z osmdesátých let minulého století navíc vstřebají i všelijak se střídající interprety, kteří se – jak se jeden z „bohémů“ prořekl v přestávkovém rozhovoru – musejí spolehnout jen na svou zkušenost, protože na nějaké dlouhé zkoušení před reprízami není čas. Trochu to znát bylo, ale asi spíš před kamerou, ze vztahů a vzájemných reakcí by jistě šlo vytěžit ještě víc. Pěvecky tentokrát pod taktovkou Marka Armiliata vedla bulharská sopranistka Sonja Jončeva jako Mimi. Role nešťastné nemocné švadlenky jí dokonce v této chvíli sedí líp než Tosca, kterou nedávno zpívala v jiném kinopřenosu. Její hlas zní bohatě, sytě a krásně zaobleně, navíc ho dokázala zjemnit a najít v něm i křehké, líbezné tóny, jak se sluší na subtilní dívku.

Její lásku, básníka Rudolfa, vytvořil americký tenorista Michael Fabiano, který je pro roli bezmocného mladíka, schopného se ve vteřině vášnivě zamilovat a stejně rychle začít k smrti žárlit, typově ideální. Takhle už loni zaujal i v přenosu Verdiho La traviaty. I jeho hlas tehdy působil atraktivně a je takový stále, ovšem přes všechnu intenzitu, kterou do něj pěvec vkládá, se naděje na nový tenorový zázrak mísí s pochybnostmi. Fabiano totiž spíš než úroky využívá hlasový kapitál, který by mu ale při jeho mládí (33 let) měl vydržet ještě dlouhá léta. Prostě zpívá naplno bez technických nuancí, fungujících jako „pojistka“ pro pěveckou dlouhověkost.

Další role byly také trefně obsazeny, ať už to byla Susanna Philips v roli Musetty nebo Lucas Meachem jako malíř Marcello. V dvojroli domácího a bohatého ctitele Musetty vystoupil 76 letý veterán Metropolitní opery Paul Plishka, který v tomto divadle zpívá už půlstoletí a má za sebou na 1600 představení, což jej řadí k nejzaměstnávanějším pěvcům.

O přestávce byli diváci pozváni i na krátkou návštěvu na zkoušku nové inscenace Mozartovy opery Cosi fan tutte, v níž účinkuje i Adam Plachetka a která se bude vysílat 31. března. Ještě předtím, 10. března, ale přijde na řadu u nás v podstatě neznámá opera Semiramide od Gioacchina Rossiniho.