Slavný zpěvák s filharmonií vystoupí 21. června na open-air koncertě na Staroměstském náměstí. Ještě předtím, 19. a 20. června, bude v Rudolfinu improvizovat se členy orchestru.
Připravili jste si pro první dva večery nějaký program, nebo to bude překvapení pro diváky i hudebníky?
Vždycky jsem šťastný, když mohu objevovat něco nového. A přeji si, aby tento zážitek publikum sdílelo se mnou. Takže před koncertem nebudu s hudebníky příliš zkoušet ani hovořit.
V Česku jste už vystupoval několikrát, máte nějakou oblíbenou českou skladbu?
Jako spousta jiných lidí i já miluji Dvořákovu Novosvětskou symfonii, několikrát jsem ji také dirigoval. Jsem rovněž velkým obdivovatelem Janáčka.
Váš otec, barytonista Robert McFerrin, byl prvním afroamerickým mužem, který vystoupil v Metropolitní opeře. V lednu roku 1955 debutoval jako Amonasro v Aidě, pouze pár dní poté, co se altistka Marian Andersonová stala vůbec prvním pěvcem tmavé pleti, který stanul na jevišti této slavné scény. Máte na tuto dobu nějaké vzpomínky?
Mám, ale připomínají směsici, vždyť jsem byl tehdy ještě dítě. Oba rodiče byli zpěváci, dům byl plný hudby. Zněly u nás symfonie, opery, ale i jazz, blues a folk, prostě všechno. Vybavuji si, že v našem domě žila spousta zpěváků. Potkával jsem třeba Marian Andersonovou nebo skladatele, dirigenta a muzikologa Halla Johnsona, který paní Andersonovou i mého otce zasvěcoval do přednesu spirituálů.
Vy sám jste neuvažoval o operní kariéře?
Ne, nikdy jsem si nemyslel, že mám talent pro operu.
Nicméně s klasikou jste se potkal v projektech jako The Mozart Sessions (s Chickem Coreou) nebo Hush (s cellistou Yo-Yo Ma). Kteří skladatelé poskytují jazzmanovi nejlepší "materiál" pro jeho fantazii?
Myslím, že je jich mnoho. Výběr je však vždy velmi osobní. Pro mne to je Mozart. Miluji jeho hudbu, vždy mě inspiruje k tomu, abych s ní něco provedl.
Jak vás ovlivnil Leonard Bernstein, který sám měl blízko k jazzu?
Byl velmi laskavý a otevřený, povzbudil mě ke studiu dirigování a trochu mě sám učil. Ale to nejlepší, co mi dal, byl pocit, jak čistá byla jeho láska k hudbě. Navzdory všem svým zkušenostem byl hudbou stále posedlý.
Když jste v devadesátých letech začal dirigovat symfonické orchestry, měl jste za sebou úspěšnou jazzovou kariéru. Nicméně byla to asi dost velká výzva.
Dal jsem si ji jako dárek ke čtyřicátinám a na znamení toho, že jsem dospělý. Znal jsem několik lidí ze Sanfranciského symfonického orchestru, proto jsem se jich zeptal, jestli bych si na své narozeniny nemohl zadirigovat. Připravil jsem se velmi poctivě a poté jsem dostal ze světa řadu dalších pozvání k dirigování. Chtěl jsem přinést vlastní pohled, ale také respektovat tradice a očekávání všech těch velkých orchestrů. Nikdy jsem však neuvažoval o změně profese. I když diriguji, mám pocit, jako kdybych zpíval rukama. Ostatně v poslední době diriguji čím dál méně. Vždy budu na prvním místě zpěvákem.
