Na jeho koncertech je už roky zakázané fotit. Novinářům i návštěvníkům. A ví se, že je to zákaz tak striktní, že nikdo nevytáhne mobil v obavě, aby nebyl ze sálu vyveden. Proto Bob Dylan jako jeden z mála hudebníků nepředstavuje atrakci, se kterou se divák následně chlubí na sociálních sítích. Na jeho vystoupení se chodí skutečně hlavně za muzikou. Můžeme si myslet, že se aspoň v posledních desetiletích chová jako podivný pavouk, ale tohle vlastně dává smysl.
Legendární americký písničkář u nás nehraje zas až tak zřídka, ale vždy jde o událost. A jak proměnlivý je jeho koncertní setlist - nikdo dopředu neví, jaké songy vlastně zazní – tak různorodé jsou i zvolené prostory.
Bob Dylan je od přelomu 80. a 90. let na „nekonečném turné“ a u nás za tu dobu hrál už desetkrát. Vůbec poprvé v roce 1994 ve Sportovní hale na pražském Výstavišti, dále v metropoli opakovaně vystupoval v Kongresovém centru, když to byl ještě Palác kultury, později samozřejmě i v O2 areně, jednou například také v Ostravě.
Loni hledal menší prostory a po peripetiích, kdy si hokejové kluby s adekvátními svatostánky všechny věřily na finále ligy, padla volba na třítisícovou volejbalovou halu Vodova, a tudíž brněnskou premiéru.
Vstupenky na iDNES Ticket |
Tentokrát budou mít diváci Dylana ještě blíž. V podstatě klubový koncert ve Velkém sále pražské Lucerny jim hudebník dopřeje hned tři po sobě jdoucí večery od neděle 7. dubna.
Nebude to ani poprvé, kdy se u nás Bob Dylan představí opakovaně, což platilo i o třech koncertech ve zmíněném Paláci kultury, kde zahajoval turné v roce 1995,ani poprvé, kdy dorazí rok po předchozím koncertu. A už vůbec ne poprvé, kdy jeho vystoupení předchází napjatá očekávání. Protože dopředu se neví vlastně nic.
Nebo naopak. S největší pravděpodobností lze říct, že každý ze tří pražských večerů bude jiný. O Dylanovi je známo, že se nerad opakuje a zažitý zvyk z velkolepých turné, kdy se každý den omílá dokonale nazkoušený program dokolečka, je mu neskonale cizí. Takže se můžeme dočkat třeba večera, který sedmasedmdesátiletý rodák z Minnesoty odehraje zase na elektrickou kytaru. Nebo zasedne ke klávesám a bude sice zpívat, leč nepromluví ani slovo. Možná bude poťouchlý a do jednoho z večerů zařadí jen hity, aby návštěvníci těch ostatních mohli závidět. Nebo naopak nedá ani jediný, jako to předvedl v roce 2008 v ostravské ČEZ Areně.
Nicméně spíš je pravděpodobné, že vybere některé písně z aktuální desky Triplicate a přidá pár prověřených fláků v podivuhodných úpravách jako loni (autor tohoto textu přiznává bez mučení, že hit Blowin’ in the Wind v Brně jednoduše nerozklíčoval). Jen konkrétní podobou koncertu si prostě nemůžeme být jistí, protože Dylan je prostě Dylan.
Chtělo by se říct, že první hudebník, který dostal Nobelovu cenu za literaturu, si nemusí nic dokazovat. Ale Bob Dylan si nic nedokazuje a dělá, co chce, už dlouhá desetiletí. Jen pár let poté, co se proslavil, se odstřihl od striktně folkové hudby a v roce 1965 šokoval mnohé své příznivce zapojením elektrifikovaných nástrojů. Jeho texty v rámci populární hudby vždy převyšovaly běžnou produkci, ostatně jinak by na nobelovku nedosáhl. Tu mimochodem přihodil k jedenácti cenám Grammy (první dostal v roce 1973, když byl součástí záznamu Koncertu pro Bangladéš George Harrisona), Zlatému globu i Oscaru.
Znalci se těší a i ostatním je nyní jasné, že do Prahy míří žijící legenda a ještě navíc stále aktivně a kvalitně tvořící. Nejnovější zářez má básník a písničkář na poli nápojovém. Vypustil totiž do světa vlastní whisky, kvůli níž dokonce vážil mlčenlivou účast v televizní show Jimmyho Fallona. Ten šnaps nese název Heaven’s Door.
