"Tak jsme místo toho jeli do Polska a Rumunska." Blood Sweat And Tears tak poprvé zahrají českému publiku v sobotu na festivalu Music In The Park v Praze.
Letos slavíte čtyřicáté výročí založení. Je tohle vystoupení součástí nějaké oslavné koncertní šňůry?
Ne. Jestli to oslavíme, tak leda na večírku u mě doma. Tihle Blood, Sweat And Tears mají sice stejnou instrumentaci se čtyřmi dechovými nástroji, o kapku jazzovější aranžmá, ale jsou to mladší muzikanti. Ti staří se dávno rozprchli. Novou sestavu jsem složil z kluků, kteří byli našimi nadšenými fanoušky a vyrostli na naší hudbě. Uvědomují si, že nelze vytvořit stejné kouzlo jako jsme měli kdysi. Ani ti staří pánové by ho nedokázali rekonstruovat.
Vy s nimi bubnujete?
Už ne. Já jsem nikdy nechtěl být bubeníkem. Víc mě zajímala produkce, aranžování a všechno, co je v zákulisí. Když jsme přestali hrát, staral jsem se o nahrávky Chrise Bottiho, Jaco Pastoriuse, ale i Michaela Jacksona. Teď dělám producenta i pro Blood, Sweat and Tears.
Co můžeme v Praze čekat?
To nejlepší z repertoáru Blood, Sweat And Tears. A nebudou to žádní unavení dědci, ale muzikanti, kteří jsou víc Blood, Sweat and Tears, než byli ti dávní Blood, Sweat and Tears. O takových muzikantech se mi před těmi čtyřiceti roky ani nesnilo.
