Jejich debut Silent Alarm považuji za zcela zásadní album, které definovalo, co to znamená se vším všudy současná kytarovka. Kapela si za něj taky po právu vysloužila nadšené recenze a pro rok 2005 pověst mladé britské kapely číslo jedna (tak, jak se to rok před nimi stalo Franz Ferdinand a rok poté Arctic Monkeys). Ta deska neztratila nic ze své síly ani po dvou letech, ale s o to větším napětím všichni pochopitelně čekali, s čím přijdou Bloc Party příště.
Protože i když jim debut otevřel dveře do světa a změnil navždy život, stal se i těžkou koulí na noze. Čím víc ale poslouchám jejich novinku A Weekend In The City, tím je mi jasnější, že oni tuhle těžkou zkoušku zvládli, protože se nebáli po své cestě popojít zase o kousek dál. A Weekend In The City není deska na první poslech. Nejsou tu tak jednoznačné hity jako Banquet nebo This Modern Love, je potřeba ji poslouchat a vnímat jako celek. Jenom tak objevíte její sílu, jenom tak zjistíte, že tohle je především naprosto trefný dokument o současné generaci mezi dvaceti a třiceti.
„Pozoroval jsem lidi okolo a došel k tomu, jak moc se jich zmocňuje prázdnota,“ řekl o tématu nové desky zpěvák a hlavní textař kapely Kele Okereke časopisu NME. „Lidi chodí do práce od devíti do pěti a přitom svou práci nesnášejí. A pak se o víkendu zbourají, co nejvíc to jde, aby na to chvilku zapomněli. Nikdo z mých kamarádů ze školy nemá pocit životního uspokojení. Nikdo si nic neužívá. A tak jsem si jako textař položil otázku: Proč mají všichni moji známí sebevražedný tendence, chlastaj, fetujou a střídají jednu bezvýznamnou známost za druhou?“
A síla téhle desky je právě v tom, že to všechno se Bloc Party skutečně podařilo na A Weekend In The City zachytit. Oproti první desce se Kele ještě víc zaměřil na texty, a protože to bral opravdu vážně, sám se otevřel, co nejvíc to šlo. Jeho upřímnost je až dojemná – i když je to hodně plachý chlapík, co na sebe do médií nerad cokoliv prozrazuje, tady to pustil všechno ven: drogy (On), problémy kvůli barvě pleti (Where Is Home?), neujasněná sexuální identita+promiskuita (Kreuzberg). Chce toho hodně říct a tak mu to občas trochu skřípe ve frázích, na současný pop se taky bere možná až moc vážně, ale jeho upřímnost to plně vyrovnává. Rozhodně Bloc Party zůstávají jednou z těch kapel, u kterých má smysl studovat texty a to klidně i se slovníkem v ruce.
Bylo by ale značně nefér přehlížet i samotnou muziku, protože i skladatelsky kapela za pomoci producenta Jacknife Leeho (U2, Snow Patrol, první Kasabian) vyspěla. Zatímco první deska byla ve zvuku mnohem syrovější a pravda i přirozenější, A Weekend In The City je zase vykoumaná do posledního detailu a díky smyčcům a synťákům se v některých momentech až symfonicky rozpíná. Bloc Party zušlechtili a promakali svůj sound, čímž sice trochu ztratili na šťávě, ovšem když je třeba, jejich kytary umí být pořád pěkně jedovaté a většina skladeb pořád stojí na úžasně splašených rytmech bubeníka Matta Tonga.
Mimochodem, na netu se dá stáhnout i instrumentální verze desky, a i když by se to nemělo dělat, stojí za to ji slyšet. Zjistíte totiž, že hudba Bloc Party má v sobě tolik nápadů a silných momentů, že by mohla paradoxně fungovat i bez zpěvu...Takže – A Weekend In The City se asi nestane mezníkem britské hudby jako Silent Alarm, k tomu jí chybí ten moment překvapení a více potenciálních singlovek. Přesto jde o velmi dotaženou a zároveň i nesmírně emotivní desku, která spoustě lidem zcela nepochybně vstoupí do života. Bloc Party dokázali plně vystihnout pocity a frustrace všech ztracených lidí ve víru města a to bez ohledu na to, zda jde o Londýn, Berlín nebo o Prahu.
Bloc Party - A Weekend In The City
Wichita/ V2
Nej skladby: The Prayer, I Still Remember, Waiting For The 7.18
Hodnocení Filter: 80%
