RECENZE: Paroháče nahoru, Black Sabbath jsou comeback roku

Najdou se jistě zástupy "chytrých", kteří budou tvrdit, že to jinak být nemohlo, protože "to jsou prostě Black Sabbath". Ale ono to právě mohlo dopadnout všelijak, z téhož důvodu. Faktem nicméně je, že pro české (a zřejmě i světové) rockové fanoušky stvrzuje turné téhle britské kapely, že její návrat je comebackem roku.

Black Sabbath

95 %

Praha, O2 arena, 7. prosince 2013

Pořádala agentura Live Nation

Není sporu o tom, že leccos naznačilo už jarní album 13 (recenzi najdete zde), které ukázalo nejen formu všech členů, ale také platnost stylu, který tahle parta na sklonku 60. let vymyslela. A zařazení těch několika nových písniček do historického kontextu na koncertě, který se odehrál v sobotu 7. prosince v pražské O2 areně, potvrdilo nejen jejich logickou návaznost na nejlepší léta Black Sabbath, ale i jejich kvalitu samu o sobě.

Koncert nemohl být vystavěn lépe. Ať už si jeho setlist, který se na stávající šňůře nemění ani o píď, vymysleli muzikanti sami, nebo jim poradil nějaký dramaturg. Byl prvotřídní ukázkou rockové show fungující kapely, která stále pracuje, ne pouze mrtvé legendy, která si potřebuje přivydělat pár drobných k důchodu.

Nové písně byly rozprostřeny do patnáctipoložkového řádného programu po třetinách: Age of Reason na pátou, End of the Beginning na devátou a God Is Dead? na třináctou pozici. Stejně tak byly de facto rozloženy i největší hity. Geniální otvírák War Pigs na úplný začátek, eponymní Black Sabbath na "šestku", Iron Man na dvanácté místo a Paranoid byl všemi očekávaným, byť jediným přídavkem.

A vynikající načasování měla i instrumentální sóla. Tony Iommi svá v pravém slova smyslu nezaměnitelná, přímo čítanková, z blues vycházející sóla samozřejmě sázel skoro do každého songu, ovšem s málokdy vídaným citem pro uměřenost. Geezer Butler, úžasný architekt spodních proudů kapely, svou "Bassically" rozjel další vykopávku N.I.B. a nový bubeník Tommy Clufetos samozřejmě nemohl nesólovat v Rat Salad.

Tony Iommi

Geezer Butler

K bubeníkovi, připomínajícímu polonahého a řádně pokérovaného Ježíše Krista s čelenkou místo trnové koruny, je mimochodem třeba poznamenat, že lepší "kauf" snad Black Sabbath nemohli udělat. Tenhle "chlapec", který se narodil v roce 1979, kdy se sestava, s níž teď koncertuje, rozpadla, tedy jedenáct let po jejím vzniku, hraje s vynikajícím pochopením stylu kapely a zároveň s technickou brilancí dnešních tvrdých rockerů - pamětníci loňského Ozzyho pražského koncertu, na němž jsme s ním už měli tu čest (recenzi najdete zde), mohou potvrdit.

Ozzy Osbourne

Když se člověk, který není zrovna fanatický a tudíž zaslepený fanoušek Ozzyho Osbournea, chystá na jeho poslech, ať už na koncertě nebo z čerstvé nahrávky, cítí asi vždycky trochu obavy. A celkem logicky mu drží palce, aby všechno dobře dopadlo. Tentokrát žádný strach nebyl na místě. Ozzy vysoko překonal svůj standard, hlavně co do energie svého projevu - nějaké intonační úlety v kontextu tohoto koncertu skutečně vůbec nehrají roli.

Na zpěvákovi bylo patrné soustředění, zvláště při nových a přece jenom nejméně "osahaných" písničkách. Zejména při God Is Dead? se nehnul od stojanu s mikrofonem a výsledku to bylo výrazně k dobru. Je také pozitivní, že protentokrát opustil svoje oblíbené kratochvíle s vyléváním kbelíků vody a stříkání vodním dělem do předních řad. V čele Black Sabbath vůbec nepůsobil jako zvetšelá troska, byl opět živoucí ikonou rockové hudby.

Publikum Black Sabbath

K celkovému úspěchu samozřejmě přispěl i na O2 arenu vynikající zvuk, skvělá práce se světly a zadní prospekt scény. Tam se na tři projekční plochy promítalo jak detailní dění na pódiu, tak sestříhané dokumentární i filmové záběry, vždy korespondující s tou kterou písní: válečné výjevy (War Pigs), kokainové scény (Snowblind), dost nesnesitelné krvavé sekvence (Fairies Wear Boots) či přehlídka polonahých dam (Dirty Women).

Koncert Black Sabbath v Praze L.P. 2013 byl skutečně velkolepou rockovou show se vším všudy. I když se Ozzy během koncertu snad stokrát svým tradičním "I can't fuckin' hear You" dožadoval reakcí publika, nemohl odcházet nespokojen. Ti metaloví prstoví "paroháči", kteří se celé dvě hodiny zvedali nad šestnáctitisícihlavým publikem, byli potvrzením, že byl v pravou chvíli na správném místě.