RECENZE: Všechno to přežít. Písně Billy Nomates jsou neobyčejně obyčejné

Billy Nomates je projekt britské zpěvačky a skladatelky Tor Maries, v rámci něhož se prezentuje jako přemýšlivá písničkářka. Album Cacti se zprvu tváří nenápadně, ale s každým dalším poslechem se zarývá hlouběji pod kůži.

Zpěvačka Tor Maries alias Billy Nomates | foto: Facebook umělkyně

Tor Maries pochází z Bristolu, s bezejmenným debutovým albem jí ve studiu pomáhal Geoff Barrow z tamních triphopových prominentů Portishead, ale typický bristolský zvuk v jejích skladbách nenalezneme. Spíš se dá hovořit o elektro popu s post punkově civilním a neokázalým přístupem k věci. Na zpěvaččině bandcampu nalezneme u alba Cacti hned několik žánrových charakteristik, přičemž nejvýstižnější zní „post-whatever“, tedy „post-cokoliv“.

Dost ale zbytečného škatulkování, důležitější jsou písničky samotné. Billy Nomates neuznává žádná velká gesta a slova, na první poslech znějí její písničky trochu obyčejně, ale při opakovaném přehrávání se vyjeví jednak melodické linky, jednak pečlivá aranžérská práce.

„Posbírala jsem staré bicí automaty, experimentovala jsem se starými syntezátory, klavírem a takovými divnými starými varhanami. Doufám, že si v písničkách každý najde svůj příběh – podle mě je deska celá tak nějak o tom, jak to všechno přežít,“ prohlásila Tor o svém druhém albu a je to naprosto přesná charakteristika.

Cacti

80 %

Billy Nomates

To nejsilnější, čím její hudba nakonec upoutá a okouzlí, je naprostá uvěřitelnost. Torin vokální projev se pohybuje někde mezi mluvením a zpěvem – označuje se německým výrazem sprechgesang – skladby jsou plné nostalgické nálady a ve spojení se zcela uvěřitelnými, prožitými texty máte pocit, že Billy Nomates zpívá právě pro vás a o vás.

V možná nejpůsobivější skladbě Saboteur Forcefield díky kytarové vyhrávce evokuje atmosféru alba Behaviour, vrcholného počinu dua Pet Shop Boys. Jako kdyby ten citlivý part nahrával samotný Johnny Marr.

Povrchním soudem by se mohlo zdát, že druhá polovina alba není tak silná jako první, ale není tomu tak. Jen je potřeba ještě silnější posluchačské angažovanosti a napojení, pak doceníte na nápadité rytmické lince postavenou Apathy Is Wild nebo závěrečnou nesmírně působivou Blackout Signal, v níž Tor Maries ve chvíli, když už máte pocit, že ji máte přečtenou, překvapí vypjatou a silně emotivní hlasovou polohou. A z podobně nečekaných příjemných překvapení se ostatně skládá celá deska.